Mor

Narazíte na ně všude. V obchodě s vámi stojí ve frontě, chodí s vámi na přednášky, čekají s vámi na zastávce autobusu nebo si na náměstí prohlížejí stejnou výlohu. Žijí hned vedle vás. Francie je jich plná. Francie si je hýčká. Francie je zbožňuje. Francie je nenávidí. Francie je jejich domovem, je domovem…..pomatených levičáků.
Jak se vlna stávek, manifestací, blokáží a protestů rozrůstá, pomatení levičáci vylézají ze svých ulit, aby se v zápalu protestní nálady přidali k dalším pomatencům svého druhu. Jejich počet od mého příjezdu povážlivě narostl. Některé identifikujete na první pohled. Z kapes jim trčí různobarevné letáky. Šaty mají snahu vyjádřit sofistikovanou odlišnost nositele, ale ve skutečnosti spíš upozorňují na to, že nositel by ty pytlovité kalhoty měl okamžitě vyhodit nebo přinejmenším zanést do prádelny. Vlasy neupravené a v častých případech z nich trčí dred nebo chumel něčeho, co tak má vypadat. A potkáte-li dívčinu, co má na sobě sukni přes kalhoty (a koleduje si tím tak o záměnu se řezníkem), můžete si být jistí, že patří taky k nim. V očích mají popraskané žilky od neustálého zapalování světlic, čich podrážděný od dělobuchů a slzného plynu. Od častého vykřikování hesel jsou permanentně ochraptělí. Jejich postavy jsou rachitické, neboť většinu svého času tráví vsedě na demonstraci a všemožných debatách (pasivní typ) nebo naopak svalnaté , jedná-li se o takzvaný aktivní typ, který denně nachodí několik kilometrů městem s transparentem nad hlavou. Sešity mají polepené nálepkami s holubicemi míru a z ploch jejich notebooků na vás zírá „velký Che“. Jejich oblíbenou barvou je jakákoli kombinace rudé a černé a vyhledávanou kratochvílí zastavování městské hromadné dopravy.
Ty ostatní na první pohled hned tak nepoznáte. Vypadají jako obyčejní studenti. Do té doby než vám řeknou, že jeli na koncert pořádaný komunistickou stranou až do Paříže a že to byl fakt zážitek nebo než vám na večírku začnou zapáleně vysvětlovat, proč prostě musíte tu blokáž jejich univerzity podpořit. Nasucho polknete a uděláte si čárku za dalšího odhaleného pomateného levičáka. Šíří se to kolem vás jako mor. Zdá se, že jejich počet každým dnem narůstá. Existují ale prostředky, jak se jim ubránit. Přepadnou-li vás v knihovně, doporučuje se jim zuřivě mávat před nosem nejnovějším výtiskem Le Figaro. Potkáte-li jejich průvod na ulici, můžete je (máte-li dostatek odvahy) přetáhnout po zádech žerdí jejich transparentu (většinou se ho ale drží jako klíště). Ohrožují-li vás na večírku, vražte jim do ruky láhev vodky s pár želé bonbóny uvnitř se sdělením, že s nimi nebudete diskutovat, dokud ty bonbóny nevyloví - pusou. Za jakýchkoli okolností a na jakémkoli místě ale zabírá, jestliže třikrát za sebou nahlas vyslovíte zaklínadlo „Thatcher“. To je zaručeně zažene. Problém je ale v tom, že se pak na tom místě ocitnete úplně sami.

Vemeno

Včera jsem viděla neuvěřitelnou věc. Věc, která mě vykolejila. Věc, kterou už podruhé v životě nechci spatřit. Objevila se mezi pořadem o bytovém designu a reality show o modelkách. Naprosto příšerná reklama. Ale opravdu moc, moc děsná. Na obrazovce se nejdřív vynořila podivný růžový útvar. Po vteřině mi došlo, že je to obří vemeno a za ním obří kráva – počítačově animovaná. Kráva seděla (!) někde v idylické jedovatě zelené krajině právě tak, aby gigantické růžové TO pěkně vyniklo. Před krávou se najednou zjevily malé kostřičky, které zřejmě měly být roztomilé, ale mě roztomilé nepřišly ani za mák. Do rytmu techna nebo co to bylo (zvuk jsem moc nevnímala, jen jsem zírala) začaly před krávou tančit a z vemena začalo proudem stříkat mléko. A ty kostřičky se v něm koupaly a krmily se jím, pak máslem, jogurty a šlehačkou a zjevně se jim to líbilo. Jedna kostřička se v tom mléčném vodopádu ale nekoupala a postupně zešedla a zeslábla a musely se o ní postarat ty ostatní kostřičky, co se krmily těmi mléčnými výrobky a byly sněhobílé a milou slabou kostřičku přitáhly do toho prýštícího mléka, aby se taky posilnila. Pak zničehonic kráva přestala to mléko chrlit a tiše přežvykovala dál. A kostřičky tancovaly dál a asi se těšily na další rundu nebo co já vím. Ten broskvový jogurt už jsem nikdy nedojedla a můžu říct jedno – výrobci mléčných produktů mají opravdu špatné PR.
Pokud to nejsou výrobci smetany do kávy, kdo vás vychovává ke správné životosprávě, postará se o to ve Francii vševědoucí všemohoucí stát. Reklamu na jakoukoli věc, která se dá pozřít a nespadá do kategorie zelenina nebo ovoce, poznáte okamžitě podle titulku „Každý den snězte nejméně pět porcí zeleniny nebo ovoce.“ nebo „Pro vaše zdraví praktikujte tělesnou aktivitu nejméně dvakrát týdně.“ či „Pro zdravější život omezte mlsání mezi jednotlivými jídly.“ Z rádia se neustále ozývá mantra: „Vyvarujte se příliš sladkých, sladkých nebo tučných potravin.“ Nejdřív mi to přišlo jako rozumná starost o zdraví občanů, po dvou měsících máte ale chuť zahájit rebelii. Navíc pokud máte spolubydlící militantní vegetariánku, každé jídlo se tak stává vyjádřením vašeho boje proti „diktatuře pěstitelů ředkviček a hrušek“ a bojem za vaše masožravá práva. Uděláte si tak ten děsně mastný slaný závin, ve kterém je ta děsně dobrá šunka z těch ubohých prasátek, která jistě strašně trpěla, ale vem to čert. U snídaně se nenecháte vmanipulovat do ovesných vloček, ale sáhnete po sladkých jablkových taštičkách, co jablka viděly jen z dálky. A klidně mezi jídly mlsáte a považujete to za svoje svaté právo a u postele vám neustále dělá společnost pytlík karamel. Když máte spolubydlící plné zuby, začnete básnit o tom úžasném carpacciu, kterým jste se s kamarádkou v Praze pravidelně cpaly (zdravím Evu). (Ona se vám za to v zápětí „pomstí“ obrovskou mísou těch nejodpornějších mořských potvor uprostřed vaší kuchyně. Ryby a korýši zřejmě trpět můžou.) A abyste to tomu ministerstvu zdravotnictví pořádně natřeli, vedle různých zdraví prospěšných čajů a relaxačních vonných tyčinek (spolubydlící je evidentně na jejich straně, ale já nepolevím) obřadně vystavíte láhev ginu a přihodíte něco poznámek o té úžasné vodnici, co se vám teď nevyužitá válí v pražském obýváku. Za fyzickou aktivitu pak považujete návrat z večírku domů, když vám ujel poslední autobus.(Ano, tu praktikujete nejméně dvakrát týdně.)
Mám proti sobě silného protivníka, mimo ministerstvo i celou francouzskou společnost, která podle všeho pravidla dodržuje a také abyste někoho s nadváhou pohledali. Já mám ale silnou vůli a tajnou zbraň – všehoschopnou a všežravou Leonu. Díky, Leo, za tvoji podporu v mém každodenním boji. Díky, že mi dodáváš energii v dobách, kdy už, už sahám po salátu. Díky za tvoji neustálou odhodlanost k pořádání dalších sabotážních akcí. Díky, že jsi na mé straně. Společně to dokážeme!

Les grévistes

Taky máte tak rádi podzim? Časně zrána se v ulicích válí mlha a o něco později ji sluníčko rozpustí a potutelně vás píchá do očí. Musíte ze skříně vytáhnout šálu a začít uvažovat o dobrodružné výpravě za druhou rukavicí. Na trhu se ještě pořád prodávají květiny a v obchodech už vánoční výzdoba. V zahradách se vznáší vůně sladká vůně jablek a lehký závan hořícího listí. Lidé vysedávající na zahrádkách restaurací si hřejí ruce o hrníčky se svařeným vínem. V parku můžete sbírat jedlé kaštany a pak si je večer po dlouhé procházce upéct v troubě a popíjet k nim cidre. Brzy se smráká a můžete si tak beztrestně zalézt do postele s knížkou a obrovským hrnkem čaje. Stromy se barví do žluta a ty odvážnější do červena. Vzduch vás studí do tváří a Francouzi začínají stávkovat.
Stávkují železničáři, stávkují soudci, stávkují rybáři a stávkují studenti. A když se do toho dají studenti, je to v Rennes, které je domovem pro šedesát tisíc z nich, znát. Francouzští studenti jsou kapitola sama pro sebe. Velká část z nich je velmi, velmi levičácká. Což vám už po jistém seznámením s francouzskou historií, politikou a stylem života, nepřijde tak zvláštní a musíte se holt smířit s tím, že každá debata točící se kolem jakéhokoli tématu nakonec stočí k principům rovnosti. „Liberální“ se v ústech idealistických studentů mění v symbol pravého pekla a slovo „privatizace“ snad ani radši na ulici nevyslovujte nahlas. Ne, že by všichni byli tak politicky vyhranění, ti umírněnější bývají často, jak už to tak bývá, přehlušeni tou radikálnější skupinou. Stejně je tomu i tak v případě již schválené reformy, která upravuje míru autonomie vysokých škol. Hlavní administrativní orgán vysokých škol má být zeštíhlen a princip jmenování zástupců do tohoto orgánu změněn. Podle oficiálních stránek reformy, by tak mělo dojít ke zvýšení reakceschopnosti a efektivity jednotlivých univerzit, neboť by si za své záležitosti odpovídaly samy a dohled státu by se zmenšil. Pro naše trockisty (až tak je vidí naše paní domácí) je ale dohled státu něco jako oko v hlavě, kterého se nehodlají vzdát. A tak se minulý týden protestovalo. Tři tisíce studentů (podle organizátorů, podle policie jich bylo kolem půl druhého tisíce) se vydalo z jedné zdejší univerzity Rennes 2 přes celé město na nádraží, které obsadili a prakticky paralyzovali. Cestou se snažili doslova obsadit naše milé Sciences-Po, které se ale nedalo lacino a uzavřelo své hlavní vchody. Když jste se chtěli dostat na přednášku, museli jste předložit tu správnou kartičku studenta. Žádný „revolucionář“ tak na Sciences-Po nepronikl. Rennes 2 se nespokojila jen s protestním pochodem, ale celá se rovnou zablokovala. Ti, co s protesty nesouhlasí (a je jich hodně) prostě mají smůlu. Co na tom, že se neučí. Hlavně, že se protestuje.

Příští týden mají v plánu stávkovat hlavní dodavatel elektřiny, takže se máme zřejmě na co těšit. Paní domácí nás již vybavila svíčkami, ale něco vám řeknu – být Francouzkou, měla bych už toho vydírání po krk. I když, třeba bych malovala transparenty…

Foto-oto

Aleluja, přátelé! Veronika se konečně odhodlala nahrát fotky na web. (Děkuji svému IT poradci.) Veronika ale byla líná nahrávat úplně všechny fotky a proto se můžete pokochat zatím jen fotkami z výletů. Veronika se konečně taky dokope k nějaké pořádnému příspěvku na blog. Veronika o sobě přestane mluvit ve třetí o sobě.

Saint Malo

Saint Malo je nejnavštěvovanější turistický cíl v Bretani. S Leou jsme si ho proto nemohly nechat ujít. A bylo to zklamání týdne. Město bylo celé prakticky zničeno během II. světové války a postaveno znovu. Jak moc věrně byly domy znovu postaveny jsme nezkoumaly, ale každopádně jsme od "města korzárů" čekaly něco úplně jiného. Reputaci města zachránila jen pláž s útesy, láhev cidru a záměr natočit pro některé z vás videopozdrav. O tom, že se nám to hned na poprvé nepovedlo, se můžete přesvědčit v tomto kratičkém ale hodnotném videu: http://youtube.com/watch?v=6K2Kco7nZ1Q

Pink strikes back

Jednou to prostě přijít muselo. Musíte uznat, že ta cihlová (nebo co to bylo za barvu) byla fakt nudná. A doufám, že vysoce oceníte to, že jsem si konečně nahrála obrázek do profilu, který mi vzal asi dvě hodiny mého drahého života a nakonec z něj stejně není nic vidět. Užívejte, neony jsou teď v módě:-)

Překvapení?

Od zahraničního studijního pobytu čekáte, že se dozvíte něco zajímavého nejen o hostitelské zemi, ale i o domovinách ostatních zahraničních studentů. Někdy je ovšem tato výměna informací poněkud jednostranná…
Pro některé studenty zůstanete nadobro „exotem z východu“ a pro některé představujete chodící „muzeum komunismu". A Francouzi sami k vám mají nezařaditelný vztah mísící zvědavost, strach a nevědomost s mírným znuděním. Mluvíte-li s Francouzi, připravte se na slovo bodající do uší – Československo. Co na tom, že dnešní studenti si ho můžou pamatovat z doby, kdy ještě neuměli plavat a učili se jezdit na kole? Prostě jim to lépe zní, no. Dobře ale nezní otázka, zdali se u nás mluví anglicky. Posté někomu odpovíte, že ano. Tomu stoprvnímu už máte sto chutí odpovědět, že nejenže nemluvíte anglicky, ale že byl u vás právě přijat zákon nařizující uctívání zlatého prasete a pravidelné odevzdávání daně z prvorozeného syna. Pak se ale raději zarazíte, protože jeho naprosto netušící výraz v očích vám napovídá, že by tomu ten nebožák věřil. Sympatické Francouze také musíte poněkud poopravit v přesvědčení, že čeština používá k přepisu azbuku. Na otázku, jestli vaše rodina během války v Jugoslávii hodně trpěla, jen znaveně odpovíte, zdali tazatel někdy viděl atlas zblízka. Ptají-li se vás tak Francouzi, máte pro jejich nevědomost ještě jakžtakž omluvu – jsou to prostě Francouzi. Co ale zabolí jsou otázky našich přímých sousedů Němců. Moje spolubydlící, která se, podle svých slov, velmi zajímá o současnou politickou situaci ve státech rovníkové Afriky, si například až do minulého týdne myslela, že Československo bylo vynálezem samotného Stalina. Podala jsem tedy menší přednášku o rozpadu Rakouska-Uherska a stručný přehled meziválečné historie střední Evropy. Další přítelkyně pořád nemohla pochopit, proč má hovorová čeština tolik německých výrazů. Osvětlení tématu vydalo na poněkud delší přednášku o česko-německý vztazích. Pak už se to s vámi veze a od určité doby si můžete připadat jako kočovná společnost o jednom herci, který na požádání zodpoví (dobře, snaží se zodpovědět ) záludné otázky a potřicáte publiku zopakuje slovo „šmoulinka“, které jej nepřestává fascinovat.
Melancholického vrcholu dosáhlo mé turné při jednom pozdně nočním/časně ranním návratu domů. Spolubydlící si broukala Marseillaisu a po čtvrtém opakování refrénu se dožadovala hymny české. Ostýchala jsem se. Zvýšená hladina alkoholu v krvi a ticho noční ulice mě nakonec přemluvily. Krásně zněla. Sami nejlépe víte, že je nejhezčí na světě. Když jsem skončila, řekla moje spolubydlící jenom: „Ta je krásná, taková klidná.“ A byla trochu dojatá. „Hmm, to je.“, odpověděla jsem a byla jsem taky trochu dojatá. A pak jsme pokračovaly v cestě.
Toto melancholické intermezzo však nemá čtenáře odradit od přesvědčení, že cizinci toho moc o naší zemi nevědí. Jistě, slyším argumenty, ať předvedu svou škálu vědomostí například o Maďarsku, Slovinsku nebo jiné malé evropské zemi. A já na tento argument odpovídám – nežádám naprosto základní informace o „těch menších“ od metaře na ulici nebo prodavačky v obchodě, ale od studentů jedné z lepších univerzit zaměřené na mezinárodní vztahy! Chci toho moc?

Pabouk

Včera v noci jsem měla strašný zážitek. Sedím si takhle v posteli a píšu další příspěvek na blog, když tu se najednou vynořil na mé peřině.......OBROVSKÝ pavouk. Ale jako fakt děsně velkej. A víte, jak já je nesnášim. Chvíli jsme na sebe koukali a měřili síly. Můžete být na mě pyšní, protože jsem nezačala hystericky křičet, ale pomalu jsem se zvedla a šla pro pomoc. Když jsem spolubydlící Christině vysvětlila, že v mé posteli je pavouk, ušklíbla se a řekla, že mi ho teda z tý postele vyndá a vzala si skleničku, že ho do ní chytí. Když jsem jí upozornila, že ta sklenička je na toho pavouka malá, tak dostala trošku strach, ale probudilo se v ní hrdé prušáctví nebo já nevim co a jala se pavouka chytat. Když ho ale viděla, prušáctví bylo ta tam a pavouk utek. No to bylo ještě horší, protože jsme věděly, že tam někde je, ale nevěděly jsme kde. V rámci zachování svého duševního zdraví jsem upustila od humánních metod a šla pro lux. Pavouka jsme našly a vysály. No jo, jenže on byl fakt velkej a Christina řekla, že se mu určitě nic nestalo a že z pytlíku uteče. Byla už skoro půlnoc a venku děsně hnusně a nechtělo se mi venku zápasit s pytlíkem, ve kterým je ta příšera. Lux jsme postavily na chodbu hadicí nahoru (naivní) a šly spát. Já jsem teda celou noc měla hlavu schovanou pod peřinou a doufala, že obživlého pavouka dvoje dveře zastaví od toho, aby mě v noci sežral. Pavouk mě nesežral, ale když jsme ráno otevřely dveře do předsíně.........hadice byla na zemi. Buď teda spadla sama nebo ji ta obluda zvrhla, když se dostala ven. Pavouk v předsíni nebyl. Je víc možností, buď je mrtvej v pytlíku (ta by byla nejlepší) nebo je živej v pytlíku a čeká na mě až se na něj půjdu podívat, jestli je mrtvej a pak mě sežere nebo je živej a je schovanej u mě v pokoji a čeká až usnu a pak mě sežere nebo je v mém pokoji a čeká, až vejdu a sežere mě rovnou.Takhle vesele se tady máme. Dneska hodlám s luxem (doufám, že se z něj ta obluda nevynoří a neseřere mě) prolízt celý svůj pokoj, protože nechápu, kde se tam ta příšera mohla vzít. Okno jsme měla otevřený jen asi 10 minut. A jestli maj hnízdo pod postelí, tak mě klepne. Fuj, fuj, fuj.

Le secret du succès

V Bretani prší. V Bretani prší často. V Bretani prší často a jinak než jste zvyklí. Ono vlastně neprší, ono mží. Mží jako byste vzali spoustu rozprašovačů a běhali s nimi zběsile po městě. Je to drobný déšť. A je všude. Deštník je vám na nic, drobné perličky si dělají, co chtějí a gravitace jakoby jim nic neříkala. Námaha, se kterou jste si ráno tři čtvrtě hodiny pracně rovnaly vlasy, abyste udělaly dojem na toho úžasného Francouze ze čtvrťáku, se rázem promění v ukázku ztraceného času. Decentní make-up, který jste považovaly za dokonalý příklad přirozeného líčení, se vám na tváři promění v mazlavé blátíčko. Džíny, bez kterých nedáte ani ránu a takřka je nesundáte, se změní v navlhlý hadr. Ve vašich nejmilejších botách na podpatku, které jste považovaly za jeden ze základních pilířu vašeho šatníku, se na kluzkých kočičích hlavách jednou málem zabijete a dvakrát vyvrknete kotník. Rozhlídnete se a rázem si položíte několik neodbytných otázek. Proč těm Francouzkám drží účes a proč se jim nerozmaže make-up? Proč se jim nohavice kalhot nepromění v nacucanou hmotu a nedělá jim problém doběhnout autobus, aniž by se vyválely v blátě? A pak se rozhlídnete ještě jednou a konečně pochopíte. Francouzkám drží účes, protože si žádný nedělají. Naprostá většina má vlasy jen tak rozpuštěné, v drdolu nebo schované pod čepicí. Francouzkám nedělá problém make-up, protože žádný nenosí. Francouzky necourají nohavice po zemi, ale jednoduše si je ohrnou nahoru, když je třeba. A Francouzky prostě nenosí boty na podpatku. Francouzky tráví většinu času v Converskách nebo v nejlepším vynálezu na světě – balerínkách. A já se ptám. Jak je možné, že i když jsou nenamalované, s úpravou vlasů strávily asi dvě minuty, nohavice mají ohrnuté jakoby si neuměly koupit správnou velikost kalhot a nesvíjejí se na podpatcích, jsou to ty nejúžasněji vypadající bytosti? Mají prostě styl. Nebojí se si vzít na sebe naprostý hadr a vypadat v něm prostě skvěle, protože se cítí skvěle. Ve Francii se spotřebuje míň barev na vlasy než v České republice, protože Francouzky jsou spokojené se svou barvou vlasů. Méně si kupují dekorativní kosmetiku a raději si dopřejí pečující tělové mléko. Jsou spokojené s tím, jak vypadají a co jim příroda nadělila. A to je, podle mých představ, tajemství jejich úspěchu. Příslušníkům toho „silnějšího pohlaví“ totiž nakonec nezáleží na tom, kolik vlasů se vám tentokrát povedlo zkrotit, nakolik je váš make-up přirozený nebo na jak vysokých a zatraceně nebezpečných podpatcích se přivlníte. Oni si toho ve finále stejně nevšimnou.
P.S. Rozhodla jsem se zahodit čirou závist a něco odkoukat. Až mě potkáte v ulicích Rennes, budu mít vlasy schované pod baretem, oblečená v cigaretových kalhotech s ohrnutými nohavicemi, v balerínkách a zachumlaná v obrovském svetru až ke kolenům. Nevím, jestli se tak alespoň napůl přiblížím k nenapodobitelnému šarmu Francouzek, ale snaha se přeci cení.

Le XV

Zapomeňte na fotbal. Zapomeňte na hokej. Zapomeňte na tenis, golf, atletiku, bowling, šachy, basketbal, volejbal, házenou, vodní pólo, šipky a kuličky. Tady se hraje rugby! Francie právě hostí Mistrovství světa v rugby (ono je to tedy trochu podivné mistrovství světa – Anglie, Wales a Skotsko mají každý svůj vlastní tým). Celkem dvacet týmů se bije o stupně vítězů. A Francouzi ten boj sledují s velkou pozorností. Rugby plní první stránky novin, vysílací čas televizních a rádiových stanic i hospody a bary. Hraje-li zrovna francouzský tým, stoupnou ceny alkoholu v barech v průměru o jedno euro a ulicemi se ozývá zklamané „Oooohhhh“ a vítězné „Uuuááááá“. Je to legrace, tohle rugby. Pravidla to má podivná, pořád se někdo válí po zemi a systém počítání bodů mi uniká. Po dvou týdnech tohoto pološílenství jsem i já, sportovní ignorant, schopná vyjmenovat nejméně pět hráčů francouzské patnáctky a vím, že když se mluví o „modrých“, jedná se o Francouze a když o „černých“, tak o Skoty. „Zelení“ jsou, prosím pěkně, Irové. Mimochodem Irové dostali v pátek nakládačku od „modrých“. Chabal je prostě jednička! Uuuááááá!

Les Bises

Francouzi mají podivné způsoby. Nejen, že jedí divné věci, ale divně se i zdraví. Ano, zdraví se polibky na tvář. Oni to ale vlastně nejsou polibky. Jen tak lehce přitisknete svou tvář na tvář té druhé osoby a pak přijde zásadní okamžik celé procedury, hlasité „mlask“, kterým simulujete opravdové políbení. Čím hlasitější ono „mlask“ je, tím bližší vztah obou zdravících se osob to značí. To celé se opakuje ještě jednou s druhou tváří. Ruku, prosím vás, nikomu nepodávejte, společensky se znemožníte. Ne, ani když se představujete. Ani když se loučíte. Přistoupit, první tvář „mlask“, říct svoje jméno, druhá tvář „mlask“. Podle toho, kolikrát už jste daný rituál s určitou osobou podstoupili, můžete mu/jí položit ruku na rameno nebo paži. Přistoupit, „Jsem moc ráda, že…“ první tvář „mlask“, „…tě zase…“, druhá tvář „mlask“, „…vidím.“ Takhle to dělají všichni. Nejen, když se loučíte s dobrými přáteli. Zdraví se tak úřednice v bance, spolužáci, když se potkají na přednášce i úplně cizí lidé, kteří se právě vidí poprvé a zřejmě i naposledy a jediné, co je spojuje je kamarád kamaráda, co právě pořádá večírek. Může tak docházet k celkem zajímavým situacím.
„Ahoj Anne, „ – „mlask“ – „nevidělas Céline?“ – „mlask“.
„Ááá, tady je. Dobré rá-…“ – „mlask“ „…-no, Céline“ – „mlask“.
„No ne, to je tvoje kamarádka?“ – „mlask“ – „Veronika.“ – „mlask“.
„Potřebovala bych tvoje poznámky z minulého semestru. Ahoj,…“ – „mlask“ – „…Agnes“ – „mlask“
„Díky moc,…“ – „mlask“ – „zítra ti je vrátím.“ – „mlask“
„Tvůj spolubydlící už je tady? No jo, je tady. Jak se máš,…“ – „mlask“ – „…Faë?“ – „mlask“
„Přijde ještě někdo? No, jo už přicházejí.“ – „mlask“ – „mlask“ – „mlask“ – „mlask“ - „mlask“ – „mlask“ – „mlask“ – „mlask“ – „mlask“
Jinak jsou ale celkem normální.

Les Jeudis

Čtvrtky se v Rennes nesou ve znamení bujarých oslav a popíjení. Mnoho studentů jezdí v pátek večer domů a noční život se tedy odbývá ve čtvrtek. Rozhodli jsme se, že tedy také vyrazíme. Navíc se měla konat party pro Erasmus studenty. To, co se ale ve čtvrtek děje jsem ještě v životě neviděla. Když jsem dorazili na místo , kde se ona party měla konat, narazili jsme na obrovský dav, který prakticky zaplňoval celou ulici. Kdesi na začátku onoho bavícího se davu se schovávaly dveře do onoho baru. Bylo nám jasné, že je zbytečné byť se jen pokusit o probití davem dovnitř, kde měli být i další studenti z naší skupiny. Rozhodli jsme se proto vyrazit do jiné hospody. V Rennes je jedna ulice, které se příznačně říká „Ulice žíznivých“ a není v ní nic jiného než jeden bar vedle druhého. Teď si přestavte takovou uličku s historickými hrázděnými domy s bary v přízemí. Přestože je po půlnoci, světlo je v ní jako ve dne. To není všechno. Na ulici, do barů, na balkony těch domů vysaďte stovky studentů. Do koutů rozesaďte ty, co přebrali alkoholu. Na zem vysypte střepy a do vzduchu směs rozmanitých hudebních stylů a k tomu nezbytné pokřikování, jásání a tleskání tančících. V uličce není skoro k hnutí, na přilehlém náměstí, kde se normálně koná trh je taky narváno. Zaručeně potkáte své spolužáky, Francouzsku, kterou normálně ve škole neseženete a spoustu nových tváří. Vypadá to jako na pouti pro dospělé.
V pátek se pak městem plouží lidé bez výrazu, s únavou ve tvářích a kruhy pod očima. Aktivně poskakují jen důchodci. V tomhle městě je 60 000 studentů! Věkový průměr je hluboko pod třicet let a na místní radiové stanici nejvíce místa zabírají reklamy na studentské pojišťovny, půjčky nebo nabídky brigád. Do fontány na jednom náměstí někdo pravidelně vylije jar, takže přetéká bublinkami. Na dalším náměstí se neustále potulují studenti nabízející letáky o nějaké strašně důležité naivní demonstraci třeba proti hladu v Africe nebo za stažení amerických vojsk v Iráku. Pravidelně vás taky odchytí jiný student v počmáraném bílém plášti a hrncem na hlavě, abyste s ním čtyřikrát obskákali náměstí po jedné noze, protože se s někým o něco vsadil. Na každém čtvrtém rohu stojí student hrající na akordeon, příčnou flétnu nebo celá studentská žesťová kapela. Z jednoho okna trčí obrovský plyšový tygr usurijský, z dalšího se line hlasitá hudba a v noci z mnoha oken trčí studenti slavící. Něco takového se dá vidět jen tady.

La Marjolaine II.

Pondělí, 17.9.2007

Jistě netrpělivě čekáte na završení dramatu na pokračování s názvem „La Marjolaine aneb nebezpečenství české kuchyně“. Přátelé, dopadlo to dobře. Těm, co ve mně neztráceli důvěru děkuji. Těm, co to bylo fuk, vzkazuji, že jsou mi taky ukradení. Majoránka byla nakonec nalezena mým českým spolužákem vyslaným daleko na sever v posledním zaprášeném koutě posledního zapomenutého regálu jednoho supermarketu. Byla jsem tak ušetřena potupné krádeže jedné nebohé kytičky v místním parku s malou botanickou zahrádkou. Bramboráky byly zachráněny a s nimi i čest České republiky.
Buffet International byla celkově milá událost. Opravdu všichni něco připravili. Takže jsem vydýchávala palčivý mexický salát, pochutnala si na polském bigocu, přidala si něco sushi, doplnila to velmi zvláštní sladkou čínskou polévkou s hruškami a nějakým divným průhledným něčím, zkombinovala to s německým bramborovým salátem a holandským párečkem, uloupila jsem ještě jeden kousek Annina moc dobrého badenského cibulového koláče, přešla americké něco, co vypadalo jako nahnědlý polystyren a opravdu to tak prý chutnalo a završila to hongkongským marinovaným křidýlkem. Každá země byla navíc reprezentována i dezertem. Špatně nikomu podle mých posledních informací nebylo.

La marjolaine

Úterý, 11.9. 2007, 21:00

Buffet International. Událost pořádaná pro zahraniční studenty. Prezentace národních kuchyní zahraničních hostů. Prokletí pro mnohé z nich. Včetně mě.

Začali jsme tedy s českým spolužákem přemýšlet o vhodném pokrmu, který by reprezentoval českou kuchyni. Bylo mi jasné, že břemeno vlastní výroby zůstane na mě. Co dělá českou kuchyni typickou? Knedlíky? Nemůžete je přeci podávat samotné a na svíčkovou nebo vepřo knedlo zelo pro více jak padesát lidí jsem si netroufla. „Bramborový salát!“, napadlo nás. Jak chcete reprezentovat českou kuchyni salátem, který původem pochází z Ruska? Ten můj sice patří k vyhlášeným, ale zavrhla jsem ho i z důvodu jeho zdlouhavé přípravy, která mi většinou zabere polovinu dne. Kapra na černo a ovar jsme také zamítli. Ani jitrnice nebo jelita nesvedu, navíc v okruhu deseti kilometrů se nenachází žádné prase ochotné obětovat svůj život na oltář chutí zahraničních studentů. Štrůdl je německý, potažmo rakouský. Bramboračku, cibulačku, kulajdu, zelňačku a polévky obecně jsme vyřadili ze soutěže okamžitě, neboť jídla se budou servírovat venku a není možnost je ohřát. Až mi z naší, nebo lépe řečeno mé neschopnosti vymyslet něco jednoduchého, dobrého a českého bylo stydno. Zachránila mě až konzultace s ženskou polovinou naší rodiny. A myslím si, že bramboráky alias cmunda není vůbec špatný nápad. Neměla jsem však svůj triumf oznamovat své německé spolužačce, které považuje za normální jídla o pěti chodech a u večeře u sebe doma se mi několikrát omlouvala, že bohužel nestihla koupit sýr, aby jím završila již tak opulentní hostinu. Nad jejím německým menu o třech chodech se mi protočily panenky. Ženská ješitnost mi však nedá a nemůžu zahanbit celou Českou republiku ubohými bramborovými plackami. „Aspoň dezert, aspoň dezert…“, znělo mi hlavou a zoufale jsem se snažila najít něco, co bych svedla. Buchty jsou sice ryze české, ve své kuchyni však nemám pekáč a kupovat ho kvůli jedné večeři odmítám. Nakonec mne napadly koláče. Krásné české voňavé koláče. S povidly (ty se tady naštěstí koupit dají), tvarohem (ten taky) nebo marmeládou (té je tady spousta). Začaly se mi sbíhat sliny a nenechala jsem se zastrašit tím, že těsto bude kynout, kynout, až určitě vykyne moc nebo naopak vůbec ne. S odhodlaností jsem se vrhla na nákup potřebných ingrediencí. Brambory mají všude, vajíčka, mléko, tvaroh, cukr a česnek taky. Kmín my také nedělal problémy a droždí jsem s pomocí slovníku a luštění nápisů na krabičkách taky našla, po majoránce se však slehla zem. „Bez majoránky přeci nemůžu dělat bramboráky.“, řekla jsem si a v hlavě se mi začaly promítat katastrofické scénáře, ve kterých všichni obdivují kuchařský um německých, brazilských, korejských a britských studentů a o ty mastné bramborové placky bez chuti těch z východní Evropy nikdo nebude stát. Držte mi proto palce, protože na téhle voňavé kytičce teď závisí celá pověst České republiky!

Středa, 12.9. 2007, 22:18, po šesti hodinách strávených v kuchyni (a to dobrovolně)

„Majoránka není.“, „Došla v celé Francii a příští dodávku čekáme za týden.“, „Teď jsme prodali poslední balíček.“, tyhle a další podobné odpovědi bych byla bývala slýchala, kdyby velký francouzský národ alespoň tušil, co je to majoránka. Francouzština sice pro ní slovo má – „la marjolaine“, podezřívám ale autora slovníku, že si ho vymyslel sám. Prostě jsem ji nenašla. A to jsem doslova prolezla celé město a vymetla všechny regály s kořením. Výsledek je „nula“, ani gram nebo menší než malé množství majoránky. Bramboráky ale budou, protože jsem na ně po tom všem utrpení dostala strašnou chuť. I bez majoránky. Česnekem se to spraví. Česnek je ostatně zdravý a jeho konzumace ve větším množství mně ani ostatním studentům jistě neuškodí.

Dezert jsem připravovala dnes. Nebudu se dlouze rozepisovat o tom, co všechno jsem s těstem musela udělat, kam všude zateklo, po kolika hodinách začalo konečně kynout nebo kolikrát jsem se spálila o rozžhavený plech. To, co z toho nakonec vzešlo připomíná koláče ze vzdálenosti pěti metrů a se sundanými brýlemi. Mé spolubydlící a její návštěvě ten výtvor ale velmi chutnal a vzhledem k tomu, že nikdo koláče nikdy předtím neviděl, nebude to snad taková ostuda.

Ty zatropené bramboráky mě teprve čekají. Těšte se proto na další napínavý příběh z mé kuchyně.

L'Auberge espagnole

Rennes je báječné město, Rennes si každý musí zamilovat, Rennes je ideálním městem pro studenty – ani moc velké, ani moc malé, zkrátka je tak akorát. Centrum je historické a přesto to není skanzen pro turisty. Najdete zde neuvěřitelné množství barů, kaváren a restaurací. Samozřejmě francouzské, bretonské, ale i řecké, italské, arabské, alsaské, jedna, ve které dostanete kuskus na tisíc způsobů, rybí restaurace, kde si můžete dát ústřice z Cancalle,a jedna s antilskými specialitami, kavárna kombinovaná s prádelnou, pivnice a další stovka různých jiných podniků. Rennes je sídlem několika univerzit, vysokých škol a institutů. Každoročně v Rennes studuje přes šedesát tisíc studentů, z toho je asi pět tisíc studentů zahraničních. Chcete jet na Erasmus? Jeďte do Rennes!

Jak se máme na IEP (Institut d’Etudes Politiques, část Sciences Po)? IEP je docela malá škola, ale zato je o to hezčí. Zrekonstruovaná budova z 18. století s vlastním soukromým nádvoříčkem, kde se bude o pauzách krásně válí a menzou, které se tady říká Resto U, hned vedle. První den proběhlo nezbytné přivítání a pak to začalo…

Francie je země formulářů. Francouzi prostě nedokáží odolat vábení kolonek, položek, dokladů, razítek, doporučení a ověření. Chcete-li vyřídit jednu věc, nakupí se vám cestou dalších pět formulářů, které je třeba vyplnit, ofotit, donést tam a tam v tolik a tolik, dát podepsat tomu a tomu a opatřit fotografií nebo ještě lépe doložit, že bydlíte tam, kde bydlíte, jmenujete se tak, jak se jmenujete, zaplatit poplatek, koupit pojištění toho, že jste pojištění a ještě se navíc tvářit, že vám to vůbec nevadí a že vás to baví. Všichni byrokraté totiž vždy nasadí odzbrojující úsměv a s profesionálním „Merci, au revoir mademoiselle.“ vám prostě nezbude nic jiného, než si pokorně odškrtnout jednu vyřízenou událost a vrhnout se na další. Na všechno je tady taky speciální karta. Karta studenta, karta pojištění, karta pojištění bydlení, karta do knihovny, karta na kopírování, karta do menzy, karta na autobus, karta pro cizí studenty, karta pro cizí studenty z EU, karta už ani nevím na co. Na druhou stranu to obíhání a zařizování přináší řadu výhod. Studenti jsou ve Francii obecně zvýhodňováni a ti cizí nadvakrát. Obdržíte podporu v ubytování (od 40 do 160 euro podle toho, kde bydlíte), MHD je zadarmo (samozřejmě po nezbytném administrativním kolečku) a město poskytuje zahraničním studentům i kartu (sic!), která umožňuje bezplatné používání městských kol a vstup do městské knihovny a bazénu.

Francouzi neumí dělat koktejly. Jejich umění v míchání nápojů spočívá v tom, že například mojito chutná jako bílý rum trochu šmrncnutý sodou a na hladině plave trochu unavené máty a kolečko limetky a za to všechno si ten mizera řekne pět euro! Gin a tonic nebyl o nic lepší a dostanete spíš 2,5 deci ginu a trochu toniku, aby se teda jako neřeklo. Koktejly tady nemá cenu pít, protože Bretonci jsou zjevně alkoholici, kterým připadá ředění alkoholu jako osmý smrtelný hřích. (V Bretani je opravdu největší počet alkoholiků v celé Francii.) Lepší je proto přesedlat na pivo, které je ve srovnání s jiným alkoholem levné a nebo cidre, což je místní specialita a je moc dobrá.

Každou sobotu se v Rennes koná trh. Začíná to květinami, zeleninou, cidrem, ovocem, vínem, politickou aktivistkou nabízející účast na nějaké demonstraci bůh ví proti čemu, cidrem, pokračuje přes sýry, maso, studenta hrajícího na příčnou flétnu, med, cidre, chleba a končí cidrem, paštikami, cidrem, ústřicemi, rybami, cidrem, politickým aktivistou nabízející účast na demonstraci proti té první demonstraci a nakonec se všichni sejdou u galettes, což jsou takové bretonské slané palačinky a jsou moc dobré a stojí 2,40 a jsou mastné a plněné čím chcete a prostě ňam ňam a všichni se tam u nich tísní a vykřikují se čísla objednávek a trvá to docela dlouho, ale oni jsou pořád milí a prodavači spolu laškují a když vám někdo šlápne na nohu, tak se vám omluví a myslí to upřímně a když nakonec dostanete tu dobrotu, tak vám ještě popřejí dobrou chuť. No není to prostě úžasné? A tak jsem si tedy taky koupila květiny do svého nového pokoje, abych byla jako pravá Francouzka a zabalil mi je prodavač se zlomenou rukou a zabalil je špatně a když jsem od něj odcházela, tak mi ty květy spadly na zem a mě to vůbec nevadilo, protože jsme prostě ve Francii a tady se lidi nezlobí jen tak, protože vědí, že jsou lepší věci na dělání. Sedět na zahrádce v restauraci, popíjet cidre, vyhřívat se na sluníčku, uvařit si něco dobrého a pak společně večeřet s přáteli, koupit si jen tak květiny, i když víte, že vám za pár dní uvadnou, pomoct najít cizinci cestu, popřát někomu dobrý den nebo jen tak procházet ulicí a koukat do výloh. Lidé se tady od rána do večera nezubí od ucha k uchu, ale vědí, že zítra je taky den a že život je krátký.

Rennes

Vítejte v hlavním městě Bretaně!

Vítejte v desátém největším městě Francie!

Vítejte ve městě, kde pětinu obyvatel tvoří studenti!

Vítejte ve městě, kde je semafor na každém rohu, ale všichni stejně chodí na červenou!

Vítejte ve městě, kde se pije cidre z roztomilých hrnečků!

Vítejte ve městě, kde celou jednu ulici tvoří jen bary!

Vítejte ve městě, kde lidé chodí naboso!

Vítejte ve městě, kde si pochutnáte na galettes!

Vítejte ve městě, kde v neděli chcíp pes!

Vítejte ve městě, které miluje formuláře!

Vítejte ve městě, kde jsou všechny domy trošku nakřivo!

Vítejte ve městě, kde se každou sobotu pořádá obrovský trh!

Vítejte ve městě, které bude pro přístí čtyři měsíce mým domovem!

Vítejte v Rennes!

Dva kufry a já

Snažili jste se někdy nacpat věci na čtyři měsíce do dvou kufrů? Ne? Já jo. A nejde to!

Poprvé

Ano, i já jsem podlehla tlaku moderní společnosti a založila si svůj blog. Snad mne k tomu donutila moje bezbřehá sebestřednost, která velí dát vědět svým přátelům a všem ostatním o tom, co mne čeká na mé studijní cestě do Francie a ventilovat svoje myšlenky a názory. Očekávejte proto postřehy z pošmourné Bretaně a další zápisky všeho druhu.