Le XV

Zapomeňte na fotbal. Zapomeňte na hokej. Zapomeňte na tenis, golf, atletiku, bowling, šachy, basketbal, volejbal, házenou, vodní pólo, šipky a kuličky. Tady se hraje rugby! Francie právě hostí Mistrovství světa v rugby (ono je to tedy trochu podivné mistrovství světa – Anglie, Wales a Skotsko mají každý svůj vlastní tým). Celkem dvacet týmů se bije o stupně vítězů. A Francouzi ten boj sledují s velkou pozorností. Rugby plní první stránky novin, vysílací čas televizních a rádiových stanic i hospody a bary. Hraje-li zrovna francouzský tým, stoupnou ceny alkoholu v barech v průměru o jedno euro a ulicemi se ozývá zklamané „Oooohhhh“ a vítězné „Uuuááááá“. Je to legrace, tohle rugby. Pravidla to má podivná, pořád se někdo válí po zemi a systém počítání bodů mi uniká. Po dvou týdnech tohoto pološílenství jsem i já, sportovní ignorant, schopná vyjmenovat nejméně pět hráčů francouzské patnáctky a vím, že když se mluví o „modrých“, jedná se o Francouze a když o „černých“, tak o Skoty. „Zelení“ jsou, prosím pěkně, Irové. Mimochodem Irové dostali v pátek nakládačku od „modrých“. Chabal je prostě jednička! Uuuááááá!

Les Bises

Francouzi mají podivné způsoby. Nejen, že jedí divné věci, ale divně se i zdraví. Ano, zdraví se polibky na tvář. Oni to ale vlastně nejsou polibky. Jen tak lehce přitisknete svou tvář na tvář té druhé osoby a pak přijde zásadní okamžik celé procedury, hlasité „mlask“, kterým simulujete opravdové políbení. Čím hlasitější ono „mlask“ je, tím bližší vztah obou zdravících se osob to značí. To celé se opakuje ještě jednou s druhou tváří. Ruku, prosím vás, nikomu nepodávejte, společensky se znemožníte. Ne, ani když se představujete. Ani když se loučíte. Přistoupit, první tvář „mlask“, říct svoje jméno, druhá tvář „mlask“. Podle toho, kolikrát už jste daný rituál s určitou osobou podstoupili, můžete mu/jí položit ruku na rameno nebo paži. Přistoupit, „Jsem moc ráda, že…“ první tvář „mlask“, „…tě zase…“, druhá tvář „mlask“, „…vidím.“ Takhle to dělají všichni. Nejen, když se loučíte s dobrými přáteli. Zdraví se tak úřednice v bance, spolužáci, když se potkají na přednášce i úplně cizí lidé, kteří se právě vidí poprvé a zřejmě i naposledy a jediné, co je spojuje je kamarád kamaráda, co právě pořádá večírek. Může tak docházet k celkem zajímavým situacím.
„Ahoj Anne, „ – „mlask“ – „nevidělas Céline?“ – „mlask“.
„Ááá, tady je. Dobré rá-…“ – „mlask“ „…-no, Céline“ – „mlask“.
„No ne, to je tvoje kamarádka?“ – „mlask“ – „Veronika.“ – „mlask“.
„Potřebovala bych tvoje poznámky z minulého semestru. Ahoj,…“ – „mlask“ – „…Agnes“ – „mlask“
„Díky moc,…“ – „mlask“ – „zítra ti je vrátím.“ – „mlask“
„Tvůj spolubydlící už je tady? No jo, je tady. Jak se máš,…“ – „mlask“ – „…Faë?“ – „mlask“
„Přijde ještě někdo? No, jo už přicházejí.“ – „mlask“ – „mlask“ – „mlask“ – „mlask“ - „mlask“ – „mlask“ – „mlask“ – „mlask“ – „mlask“
Jinak jsou ale celkem normální.

Les Jeudis

Čtvrtky se v Rennes nesou ve znamení bujarých oslav a popíjení. Mnoho studentů jezdí v pátek večer domů a noční život se tedy odbývá ve čtvrtek. Rozhodli jsme se, že tedy také vyrazíme. Navíc se měla konat party pro Erasmus studenty. To, co se ale ve čtvrtek děje jsem ještě v životě neviděla. Když jsem dorazili na místo , kde se ona party měla konat, narazili jsme na obrovský dav, který prakticky zaplňoval celou ulici. Kdesi na začátku onoho bavícího se davu se schovávaly dveře do onoho baru. Bylo nám jasné, že je zbytečné byť se jen pokusit o probití davem dovnitř, kde měli být i další studenti z naší skupiny. Rozhodli jsme se proto vyrazit do jiné hospody. V Rennes je jedna ulice, které se příznačně říká „Ulice žíznivých“ a není v ní nic jiného než jeden bar vedle druhého. Teď si přestavte takovou uličku s historickými hrázděnými domy s bary v přízemí. Přestože je po půlnoci, světlo je v ní jako ve dne. To není všechno. Na ulici, do barů, na balkony těch domů vysaďte stovky studentů. Do koutů rozesaďte ty, co přebrali alkoholu. Na zem vysypte střepy a do vzduchu směs rozmanitých hudebních stylů a k tomu nezbytné pokřikování, jásání a tleskání tančících. V uličce není skoro k hnutí, na přilehlém náměstí, kde se normálně koná trh je taky narváno. Zaručeně potkáte své spolužáky, Francouzsku, kterou normálně ve škole neseženete a spoustu nových tváří. Vypadá to jako na pouti pro dospělé.
V pátek se pak městem plouží lidé bez výrazu, s únavou ve tvářích a kruhy pod očima. Aktivně poskakují jen důchodci. V tomhle městě je 60 000 studentů! Věkový průměr je hluboko pod třicet let a na místní radiové stanici nejvíce místa zabírají reklamy na studentské pojišťovny, půjčky nebo nabídky brigád. Do fontány na jednom náměstí někdo pravidelně vylije jar, takže přetéká bublinkami. Na dalším náměstí se neustále potulují studenti nabízející letáky o nějaké strašně důležité naivní demonstraci třeba proti hladu v Africe nebo za stažení amerických vojsk v Iráku. Pravidelně vás taky odchytí jiný student v počmáraném bílém plášti a hrncem na hlavě, abyste s ním čtyřikrát obskákali náměstí po jedné noze, protože se s někým o něco vsadil. Na každém čtvrtém rohu stojí student hrající na akordeon, příčnou flétnu nebo celá studentská žesťová kapela. Z jednoho okna trčí obrovský plyšový tygr usurijský, z dalšího se line hlasitá hudba a v noci z mnoha oken trčí studenti slavící. Něco takového se dá vidět jen tady.

La Marjolaine II.

Pondělí, 17.9.2007

Jistě netrpělivě čekáte na završení dramatu na pokračování s názvem „La Marjolaine aneb nebezpečenství české kuchyně“. Přátelé, dopadlo to dobře. Těm, co ve mně neztráceli důvěru děkuji. Těm, co to bylo fuk, vzkazuji, že jsou mi taky ukradení. Majoránka byla nakonec nalezena mým českým spolužákem vyslaným daleko na sever v posledním zaprášeném koutě posledního zapomenutého regálu jednoho supermarketu. Byla jsem tak ušetřena potupné krádeže jedné nebohé kytičky v místním parku s malou botanickou zahrádkou. Bramboráky byly zachráněny a s nimi i čest České republiky.
Buffet International byla celkově milá událost. Opravdu všichni něco připravili. Takže jsem vydýchávala palčivý mexický salát, pochutnala si na polském bigocu, přidala si něco sushi, doplnila to velmi zvláštní sladkou čínskou polévkou s hruškami a nějakým divným průhledným něčím, zkombinovala to s německým bramborovým salátem a holandským párečkem, uloupila jsem ještě jeden kousek Annina moc dobrého badenského cibulového koláče, přešla americké něco, co vypadalo jako nahnědlý polystyren a opravdu to tak prý chutnalo a završila to hongkongským marinovaným křidýlkem. Každá země byla navíc reprezentována i dezertem. Špatně nikomu podle mých posledních informací nebylo.

La marjolaine

Úterý, 11.9. 2007, 21:00

Buffet International. Událost pořádaná pro zahraniční studenty. Prezentace národních kuchyní zahraničních hostů. Prokletí pro mnohé z nich. Včetně mě.

Začali jsme tedy s českým spolužákem přemýšlet o vhodném pokrmu, který by reprezentoval českou kuchyni. Bylo mi jasné, že břemeno vlastní výroby zůstane na mě. Co dělá českou kuchyni typickou? Knedlíky? Nemůžete je přeci podávat samotné a na svíčkovou nebo vepřo knedlo zelo pro více jak padesát lidí jsem si netroufla. „Bramborový salát!“, napadlo nás. Jak chcete reprezentovat českou kuchyni salátem, který původem pochází z Ruska? Ten můj sice patří k vyhlášeným, ale zavrhla jsem ho i z důvodu jeho zdlouhavé přípravy, která mi většinou zabere polovinu dne. Kapra na černo a ovar jsme také zamítli. Ani jitrnice nebo jelita nesvedu, navíc v okruhu deseti kilometrů se nenachází žádné prase ochotné obětovat svůj život na oltář chutí zahraničních studentů. Štrůdl je německý, potažmo rakouský. Bramboračku, cibulačku, kulajdu, zelňačku a polévky obecně jsme vyřadili ze soutěže okamžitě, neboť jídla se budou servírovat venku a není možnost je ohřát. Až mi z naší, nebo lépe řečeno mé neschopnosti vymyslet něco jednoduchého, dobrého a českého bylo stydno. Zachránila mě až konzultace s ženskou polovinou naší rodiny. A myslím si, že bramboráky alias cmunda není vůbec špatný nápad. Neměla jsem však svůj triumf oznamovat své německé spolužačce, které považuje za normální jídla o pěti chodech a u večeře u sebe doma se mi několikrát omlouvala, že bohužel nestihla koupit sýr, aby jím završila již tak opulentní hostinu. Nad jejím německým menu o třech chodech se mi protočily panenky. Ženská ješitnost mi však nedá a nemůžu zahanbit celou Českou republiku ubohými bramborovými plackami. „Aspoň dezert, aspoň dezert…“, znělo mi hlavou a zoufale jsem se snažila najít něco, co bych svedla. Buchty jsou sice ryze české, ve své kuchyni však nemám pekáč a kupovat ho kvůli jedné večeři odmítám. Nakonec mne napadly koláče. Krásné české voňavé koláče. S povidly (ty se tady naštěstí koupit dají), tvarohem (ten taky) nebo marmeládou (té je tady spousta). Začaly se mi sbíhat sliny a nenechala jsem se zastrašit tím, že těsto bude kynout, kynout, až určitě vykyne moc nebo naopak vůbec ne. S odhodlaností jsem se vrhla na nákup potřebných ingrediencí. Brambory mají všude, vajíčka, mléko, tvaroh, cukr a česnek taky. Kmín my také nedělal problémy a droždí jsem s pomocí slovníku a luštění nápisů na krabičkách taky našla, po majoránce se však slehla zem. „Bez majoránky přeci nemůžu dělat bramboráky.“, řekla jsem si a v hlavě se mi začaly promítat katastrofické scénáře, ve kterých všichni obdivují kuchařský um německých, brazilských, korejských a britských studentů a o ty mastné bramborové placky bez chuti těch z východní Evropy nikdo nebude stát. Držte mi proto palce, protože na téhle voňavé kytičce teď závisí celá pověst České republiky!

Středa, 12.9. 2007, 22:18, po šesti hodinách strávených v kuchyni (a to dobrovolně)

„Majoránka není.“, „Došla v celé Francii a příští dodávku čekáme za týden.“, „Teď jsme prodali poslední balíček.“, tyhle a další podobné odpovědi bych byla bývala slýchala, kdyby velký francouzský národ alespoň tušil, co je to majoránka. Francouzština sice pro ní slovo má – „la marjolaine“, podezřívám ale autora slovníku, že si ho vymyslel sám. Prostě jsem ji nenašla. A to jsem doslova prolezla celé město a vymetla všechny regály s kořením. Výsledek je „nula“, ani gram nebo menší než malé množství majoránky. Bramboráky ale budou, protože jsem na ně po tom všem utrpení dostala strašnou chuť. I bez majoránky. Česnekem se to spraví. Česnek je ostatně zdravý a jeho konzumace ve větším množství mně ani ostatním studentům jistě neuškodí.

Dezert jsem připravovala dnes. Nebudu se dlouze rozepisovat o tom, co všechno jsem s těstem musela udělat, kam všude zateklo, po kolika hodinách začalo konečně kynout nebo kolikrát jsem se spálila o rozžhavený plech. To, co z toho nakonec vzešlo připomíná koláče ze vzdálenosti pěti metrů a se sundanými brýlemi. Mé spolubydlící a její návštěvě ten výtvor ale velmi chutnal a vzhledem k tomu, že nikdo koláče nikdy předtím neviděl, nebude to snad taková ostuda.

Ty zatropené bramboráky mě teprve čekají. Těšte se proto na další napínavý příběh z mé kuchyně.

L'Auberge espagnole

Rennes je báječné město, Rennes si každý musí zamilovat, Rennes je ideálním městem pro studenty – ani moc velké, ani moc malé, zkrátka je tak akorát. Centrum je historické a přesto to není skanzen pro turisty. Najdete zde neuvěřitelné množství barů, kaváren a restaurací. Samozřejmě francouzské, bretonské, ale i řecké, italské, arabské, alsaské, jedna, ve které dostanete kuskus na tisíc způsobů, rybí restaurace, kde si můžete dát ústřice z Cancalle,a jedna s antilskými specialitami, kavárna kombinovaná s prádelnou, pivnice a další stovka různých jiných podniků. Rennes je sídlem několika univerzit, vysokých škol a institutů. Každoročně v Rennes studuje přes šedesát tisíc studentů, z toho je asi pět tisíc studentů zahraničních. Chcete jet na Erasmus? Jeďte do Rennes!

Jak se máme na IEP (Institut d’Etudes Politiques, část Sciences Po)? IEP je docela malá škola, ale zato je o to hezčí. Zrekonstruovaná budova z 18. století s vlastním soukromým nádvoříčkem, kde se bude o pauzách krásně válí a menzou, které se tady říká Resto U, hned vedle. První den proběhlo nezbytné přivítání a pak to začalo…

Francie je země formulářů. Francouzi prostě nedokáží odolat vábení kolonek, položek, dokladů, razítek, doporučení a ověření. Chcete-li vyřídit jednu věc, nakupí se vám cestou dalších pět formulářů, které je třeba vyplnit, ofotit, donést tam a tam v tolik a tolik, dát podepsat tomu a tomu a opatřit fotografií nebo ještě lépe doložit, že bydlíte tam, kde bydlíte, jmenujete se tak, jak se jmenujete, zaplatit poplatek, koupit pojištění toho, že jste pojištění a ještě se navíc tvářit, že vám to vůbec nevadí a že vás to baví. Všichni byrokraté totiž vždy nasadí odzbrojující úsměv a s profesionálním „Merci, au revoir mademoiselle.“ vám prostě nezbude nic jiného, než si pokorně odškrtnout jednu vyřízenou událost a vrhnout se na další. Na všechno je tady taky speciální karta. Karta studenta, karta pojištění, karta pojištění bydlení, karta do knihovny, karta na kopírování, karta do menzy, karta na autobus, karta pro cizí studenty, karta pro cizí studenty z EU, karta už ani nevím na co. Na druhou stranu to obíhání a zařizování přináší řadu výhod. Studenti jsou ve Francii obecně zvýhodňováni a ti cizí nadvakrát. Obdržíte podporu v ubytování (od 40 do 160 euro podle toho, kde bydlíte), MHD je zadarmo (samozřejmě po nezbytném administrativním kolečku) a město poskytuje zahraničním studentům i kartu (sic!), která umožňuje bezplatné používání městských kol a vstup do městské knihovny a bazénu.

Francouzi neumí dělat koktejly. Jejich umění v míchání nápojů spočívá v tom, že například mojito chutná jako bílý rum trochu šmrncnutý sodou a na hladině plave trochu unavené máty a kolečko limetky a za to všechno si ten mizera řekne pět euro! Gin a tonic nebyl o nic lepší a dostanete spíš 2,5 deci ginu a trochu toniku, aby se teda jako neřeklo. Koktejly tady nemá cenu pít, protože Bretonci jsou zjevně alkoholici, kterým připadá ředění alkoholu jako osmý smrtelný hřích. (V Bretani je opravdu největší počet alkoholiků v celé Francii.) Lepší je proto přesedlat na pivo, které je ve srovnání s jiným alkoholem levné a nebo cidre, což je místní specialita a je moc dobrá.

Každou sobotu se v Rennes koná trh. Začíná to květinami, zeleninou, cidrem, ovocem, vínem, politickou aktivistkou nabízející účast na nějaké demonstraci bůh ví proti čemu, cidrem, pokračuje přes sýry, maso, studenta hrajícího na příčnou flétnu, med, cidre, chleba a končí cidrem, paštikami, cidrem, ústřicemi, rybami, cidrem, politickým aktivistou nabízející účast na demonstraci proti té první demonstraci a nakonec se všichni sejdou u galettes, což jsou takové bretonské slané palačinky a jsou moc dobré a stojí 2,40 a jsou mastné a plněné čím chcete a prostě ňam ňam a všichni se tam u nich tísní a vykřikují se čísla objednávek a trvá to docela dlouho, ale oni jsou pořád milí a prodavači spolu laškují a když vám někdo šlápne na nohu, tak se vám omluví a myslí to upřímně a když nakonec dostanete tu dobrotu, tak vám ještě popřejí dobrou chuť. No není to prostě úžasné? A tak jsem si tedy taky koupila květiny do svého nového pokoje, abych byla jako pravá Francouzka a zabalil mi je prodavač se zlomenou rukou a zabalil je špatně a když jsem od něj odcházela, tak mi ty květy spadly na zem a mě to vůbec nevadilo, protože jsme prostě ve Francii a tady se lidi nezlobí jen tak, protože vědí, že jsou lepší věci na dělání. Sedět na zahrádce v restauraci, popíjet cidre, vyhřívat se na sluníčku, uvařit si něco dobrého a pak společně večeřet s přáteli, koupit si jen tak květiny, i když víte, že vám za pár dní uvadnou, pomoct najít cizinci cestu, popřát někomu dobrý den nebo jen tak procházet ulicí a koukat do výloh. Lidé se tady od rána do večera nezubí od ucha k uchu, ale vědí, že zítra je taky den a že život je krátký.

Rennes

Vítejte v hlavním městě Bretaně!

Vítejte v desátém největším městě Francie!

Vítejte ve městě, kde pětinu obyvatel tvoří studenti!

Vítejte ve městě, kde je semafor na každém rohu, ale všichni stejně chodí na červenou!

Vítejte ve městě, kde se pije cidre z roztomilých hrnečků!

Vítejte ve městě, kde celou jednu ulici tvoří jen bary!

Vítejte ve městě, kde lidé chodí naboso!

Vítejte ve městě, kde si pochutnáte na galettes!

Vítejte ve městě, kde v neděli chcíp pes!

Vítejte ve městě, které miluje formuláře!

Vítejte ve městě, kde jsou všechny domy trošku nakřivo!

Vítejte ve městě, kde se každou sobotu pořádá obrovský trh!

Vítejte ve městě, které bude pro přístí čtyři měsíce mým domovem!

Vítejte v Rennes!