Pink strikes back

Jednou to prostě přijít muselo. Musíte uznat, že ta cihlová (nebo co to bylo za barvu) byla fakt nudná. A doufám, že vysoce oceníte to, že jsem si konečně nahrála obrázek do profilu, který mi vzal asi dvě hodiny mého drahého života a nakonec z něj stejně není nic vidět. Užívejte, neony jsou teď v módě:-)

Překvapení?

Od zahraničního studijního pobytu čekáte, že se dozvíte něco zajímavého nejen o hostitelské zemi, ale i o domovinách ostatních zahraničních studentů. Někdy je ovšem tato výměna informací poněkud jednostranná…
Pro některé studenty zůstanete nadobro „exotem z východu“ a pro některé představujete chodící „muzeum komunismu". A Francouzi sami k vám mají nezařaditelný vztah mísící zvědavost, strach a nevědomost s mírným znuděním. Mluvíte-li s Francouzi, připravte se na slovo bodající do uší – Československo. Co na tom, že dnešní studenti si ho můžou pamatovat z doby, kdy ještě neuměli plavat a učili se jezdit na kole? Prostě jim to lépe zní, no. Dobře ale nezní otázka, zdali se u nás mluví anglicky. Posté někomu odpovíte, že ano. Tomu stoprvnímu už máte sto chutí odpovědět, že nejenže nemluvíte anglicky, ale že byl u vás právě přijat zákon nařizující uctívání zlatého prasete a pravidelné odevzdávání daně z prvorozeného syna. Pak se ale raději zarazíte, protože jeho naprosto netušící výraz v očích vám napovídá, že by tomu ten nebožák věřil. Sympatické Francouze také musíte poněkud poopravit v přesvědčení, že čeština používá k přepisu azbuku. Na otázku, jestli vaše rodina během války v Jugoslávii hodně trpěla, jen znaveně odpovíte, zdali tazatel někdy viděl atlas zblízka. Ptají-li se vás tak Francouzi, máte pro jejich nevědomost ještě jakžtakž omluvu – jsou to prostě Francouzi. Co ale zabolí jsou otázky našich přímých sousedů Němců. Moje spolubydlící, která se, podle svých slov, velmi zajímá o současnou politickou situaci ve státech rovníkové Afriky, si například až do minulého týdne myslela, že Československo bylo vynálezem samotného Stalina. Podala jsem tedy menší přednášku o rozpadu Rakouska-Uherska a stručný přehled meziválečné historie střední Evropy. Další přítelkyně pořád nemohla pochopit, proč má hovorová čeština tolik německých výrazů. Osvětlení tématu vydalo na poněkud delší přednášku o česko-německý vztazích. Pak už se to s vámi veze a od určité doby si můžete připadat jako kočovná společnost o jednom herci, který na požádání zodpoví (dobře, snaží se zodpovědět ) záludné otázky a potřicáte publiku zopakuje slovo „šmoulinka“, které jej nepřestává fascinovat.
Melancholického vrcholu dosáhlo mé turné při jednom pozdně nočním/časně ranním návratu domů. Spolubydlící si broukala Marseillaisu a po čtvrtém opakování refrénu se dožadovala hymny české. Ostýchala jsem se. Zvýšená hladina alkoholu v krvi a ticho noční ulice mě nakonec přemluvily. Krásně zněla. Sami nejlépe víte, že je nejhezčí na světě. Když jsem skončila, řekla moje spolubydlící jenom: „Ta je krásná, taková klidná.“ A byla trochu dojatá. „Hmm, to je.“, odpověděla jsem a byla jsem taky trochu dojatá. A pak jsme pokračovaly v cestě.
Toto melancholické intermezzo však nemá čtenáře odradit od přesvědčení, že cizinci toho moc o naší zemi nevědí. Jistě, slyším argumenty, ať předvedu svou škálu vědomostí například o Maďarsku, Slovinsku nebo jiné malé evropské zemi. A já na tento argument odpovídám – nežádám naprosto základní informace o „těch menších“ od metaře na ulici nebo prodavačky v obchodě, ale od studentů jedné z lepších univerzit zaměřené na mezinárodní vztahy! Chci toho moc?

Pabouk

Včera v noci jsem měla strašný zážitek. Sedím si takhle v posteli a píšu další příspěvek na blog, když tu se najednou vynořil na mé peřině.......OBROVSKÝ pavouk. Ale jako fakt děsně velkej. A víte, jak já je nesnášim. Chvíli jsme na sebe koukali a měřili síly. Můžete být na mě pyšní, protože jsem nezačala hystericky křičet, ale pomalu jsem se zvedla a šla pro pomoc. Když jsem spolubydlící Christině vysvětlila, že v mé posteli je pavouk, ušklíbla se a řekla, že mi ho teda z tý postele vyndá a vzala si skleničku, že ho do ní chytí. Když jsem jí upozornila, že ta sklenička je na toho pavouka malá, tak dostala trošku strach, ale probudilo se v ní hrdé prušáctví nebo já nevim co a jala se pavouka chytat. Když ho ale viděla, prušáctví bylo ta tam a pavouk utek. No to bylo ještě horší, protože jsme věděly, že tam někde je, ale nevěděly jsme kde. V rámci zachování svého duševního zdraví jsem upustila od humánních metod a šla pro lux. Pavouka jsme našly a vysály. No jo, jenže on byl fakt velkej a Christina řekla, že se mu určitě nic nestalo a že z pytlíku uteče. Byla už skoro půlnoc a venku děsně hnusně a nechtělo se mi venku zápasit s pytlíkem, ve kterým je ta příšera. Lux jsme postavily na chodbu hadicí nahoru (naivní) a šly spát. Já jsem teda celou noc měla hlavu schovanou pod peřinou a doufala, že obživlého pavouka dvoje dveře zastaví od toho, aby mě v noci sežral. Pavouk mě nesežral, ale když jsme ráno otevřely dveře do předsíně.........hadice byla na zemi. Buď teda spadla sama nebo ji ta obluda zvrhla, když se dostala ven. Pavouk v předsíni nebyl. Je víc možností, buď je mrtvej v pytlíku (ta by byla nejlepší) nebo je živej v pytlíku a čeká na mě až se na něj půjdu podívat, jestli je mrtvej a pak mě sežere nebo je živej a je schovanej u mě v pokoji a čeká až usnu a pak mě sežere nebo je v mém pokoji a čeká, až vejdu a sežere mě rovnou.Takhle vesele se tady máme. Dneska hodlám s luxem (doufám, že se z něj ta obluda nevynoří a neseřere mě) prolízt celý svůj pokoj, protože nechápu, kde se tam ta příšera mohla vzít. Okno jsme měla otevřený jen asi 10 minut. A jestli maj hnízdo pod postelí, tak mě klepne. Fuj, fuj, fuj.

Le secret du succès

V Bretani prší. V Bretani prší často. V Bretani prší často a jinak než jste zvyklí. Ono vlastně neprší, ono mží. Mží jako byste vzali spoustu rozprašovačů a běhali s nimi zběsile po městě. Je to drobný déšť. A je všude. Deštník je vám na nic, drobné perličky si dělají, co chtějí a gravitace jakoby jim nic neříkala. Námaha, se kterou jste si ráno tři čtvrtě hodiny pracně rovnaly vlasy, abyste udělaly dojem na toho úžasného Francouze ze čtvrťáku, se rázem promění v ukázku ztraceného času. Decentní make-up, který jste považovaly za dokonalý příklad přirozeného líčení, se vám na tváři promění v mazlavé blátíčko. Džíny, bez kterých nedáte ani ránu a takřka je nesundáte, se změní v navlhlý hadr. Ve vašich nejmilejších botách na podpatku, které jste považovaly za jeden ze základních pilířu vašeho šatníku, se na kluzkých kočičích hlavách jednou málem zabijete a dvakrát vyvrknete kotník. Rozhlídnete se a rázem si položíte několik neodbytných otázek. Proč těm Francouzkám drží účes a proč se jim nerozmaže make-up? Proč se jim nohavice kalhot nepromění v nacucanou hmotu a nedělá jim problém doběhnout autobus, aniž by se vyválely v blátě? A pak se rozhlídnete ještě jednou a konečně pochopíte. Francouzkám drží účes, protože si žádný nedělají. Naprostá většina má vlasy jen tak rozpuštěné, v drdolu nebo schované pod čepicí. Francouzkám nedělá problém make-up, protože žádný nenosí. Francouzky necourají nohavice po zemi, ale jednoduše si je ohrnou nahoru, když je třeba. A Francouzky prostě nenosí boty na podpatku. Francouzky tráví většinu času v Converskách nebo v nejlepším vynálezu na světě – balerínkách. A já se ptám. Jak je možné, že i když jsou nenamalované, s úpravou vlasů strávily asi dvě minuty, nohavice mají ohrnuté jakoby si neuměly koupit správnou velikost kalhot a nesvíjejí se na podpatcích, jsou to ty nejúžasněji vypadající bytosti? Mají prostě styl. Nebojí se si vzít na sebe naprostý hadr a vypadat v něm prostě skvěle, protože se cítí skvěle. Ve Francii se spotřebuje míň barev na vlasy než v České republice, protože Francouzky jsou spokojené se svou barvou vlasů. Méně si kupují dekorativní kosmetiku a raději si dopřejí pečující tělové mléko. Jsou spokojené s tím, jak vypadají a co jim příroda nadělila. A to je, podle mých představ, tajemství jejich úspěchu. Příslušníkům toho „silnějšího pohlaví“ totiž nakonec nezáleží na tom, kolik vlasů se vám tentokrát povedlo zkrotit, nakolik je váš make-up přirozený nebo na jak vysokých a zatraceně nebezpečných podpatcích se přivlníte. Oni si toho ve finále stejně nevšimnou.
P.S. Rozhodla jsem se zahodit čirou závist a něco odkoukat. Až mě potkáte v ulicích Rennes, budu mít vlasy schované pod baretem, oblečená v cigaretových kalhotech s ohrnutými nohavicemi, v balerínkách a zachumlaná v obrovském svetru až ke kolenům. Nevím, jestli se tak alespoň napůl přiblížím k nenapodobitelnému šarmu Francouzek, ale snaha se přeci cení.