pátek, 23. listopadu 2007

Mor

Narazíte na ně všude. V obchodě s vámi stojí ve frontě, chodí s vámi na přednášky, čekají s vámi na zastávce autobusu nebo si na náměstí prohlížejí stejnou výlohu. Žijí hned vedle vás. Francie je jich plná. Francie si je hýčká. Francie je zbožňuje. Francie je nenávidí. Francie je jejich domovem, je domovem…..pomatených levičáků.
Jak se vlna stávek, manifestací, blokáží a protestů rozrůstá, pomatení levičáci vylézají ze svých ulit, aby se v zápalu protestní nálady přidali k dalším pomatencům svého druhu. Jejich počet od mého příjezdu povážlivě narostl. Některé identifikujete na první pohled. Z kapes jim trčí různobarevné letáky. Šaty mají snahu vyjádřit sofistikovanou odlišnost nositele, ale ve skutečnosti spíš upozorňují na to, že nositel by ty pytlovité kalhoty měl okamžitě vyhodit nebo přinejmenším zanést do prádelny. Vlasy neupravené a v častých případech z nich trčí dred nebo chumel něčeho, co tak má vypadat. A potkáte-li dívčinu, co má na sobě sukni přes kalhoty (a koleduje si tím tak o záměnu se řezníkem), můžete si být jistí, že patří taky k nim. V očích mají popraskané žilky od neustálého zapalování světlic, čich podrážděný od dělobuchů a slzného plynu. Od častého vykřikování hesel jsou permanentně ochraptělí. Jejich postavy jsou rachitické, neboť většinu svého času tráví vsedě na demonstraci a všemožných debatách (pasivní typ) nebo naopak svalnaté , jedná-li se o takzvaný aktivní typ, který denně nachodí několik kilometrů městem s transparentem nad hlavou. Sešity mají polepené nálepkami s holubicemi míru a z ploch jejich notebooků na vás zírá „velký Che“. Jejich oblíbenou barvou je jakákoli kombinace rudé a černé a vyhledávanou kratochvílí zastavování městské hromadné dopravy.
Ty ostatní na první pohled hned tak nepoznáte. Vypadají jako obyčejní studenti. Do té doby než vám řeknou, že jeli na koncert pořádaný komunistickou stranou až do Paříže a že to byl fakt zážitek nebo než vám na večírku začnou zapáleně vysvětlovat, proč prostě musíte tu blokáž jejich univerzity podpořit. Nasucho polknete a uděláte si čárku za dalšího odhaleného pomateného levičáka. Šíří se to kolem vás jako mor. Zdá se, že jejich počet každým dnem narůstá. Existují ale prostředky, jak se jim ubránit. Přepadnou-li vás v knihovně, doporučuje se jim zuřivě mávat před nosem nejnovějším výtiskem Le Figaro. Potkáte-li jejich průvod na ulici, můžete je (máte-li dostatek odvahy) přetáhnout po zádech žerdí jejich transparentu (většinou se ho ale drží jako klíště). Ohrožují-li vás na večírku, vražte jim do ruky láhev vodky s pár želé bonbóny uvnitř se sdělením, že s nimi nebudete diskutovat, dokud ty bonbóny nevyloví - pusou. Za jakýchkoli okolností a na jakémkoli místě ale zabírá, jestliže třikrát za sebou nahlas vyslovíte zaklínadlo „Thatcher“. To je zaručeně zažene. Problém je ale v tom, že se pak na tom místě ocitnete úplně sami.

úterý, 13. listopadu 2007

Vemeno

Včera jsem viděla neuvěřitelnou věc. Věc, která mě vykolejila. Věc, kterou už podruhé v životě nechci spatřit. Objevila se mezi pořadem o bytovém designu a reality show o modelkách. Naprosto příšerná reklama. Ale opravdu moc, moc děsná. Na obrazovce se nejdřív vynořila podivný růžový útvar. Po vteřině mi došlo, že je to obří vemeno a za ním obří kráva – počítačově animovaná. Kráva seděla (!) někde v idylické jedovatě zelené krajině právě tak, aby gigantické růžové TO pěkně vyniklo. Před krávou se najednou zjevily malé kostřičky, které zřejmě měly být roztomilé, ale mě roztomilé nepřišly ani za mák. Do rytmu techna nebo co to bylo (zvuk jsem moc nevnímala, jen jsem zírala) začaly před krávou tančit a z vemena začalo proudem stříkat mléko. A ty kostřičky se v něm koupaly a krmily se jím, pak máslem, jogurty a šlehačkou a zjevně se jim to líbilo. Jedna kostřička se v tom mléčném vodopádu ale nekoupala a postupně zešedla a zeslábla a musely se o ní postarat ty ostatní kostřičky, co se krmily těmi mléčnými výrobky a byly sněhobílé a milou slabou kostřičku přitáhly do toho prýštícího mléka, aby se taky posilnila. Pak zničehonic kráva přestala to mléko chrlit a tiše přežvykovala dál. A kostřičky tancovaly dál a asi se těšily na další rundu nebo co já vím. Ten broskvový jogurt už jsem nikdy nedojedla a můžu říct jedno – výrobci mléčných produktů mají opravdu špatné PR.
Pokud to nejsou výrobci smetany do kávy, kdo vás vychovává ke správné životosprávě, postará se o to ve Francii vševědoucí všemohoucí stát. Reklamu na jakoukoli věc, která se dá pozřít a nespadá do kategorie zelenina nebo ovoce, poznáte okamžitě podle titulku „Každý den snězte nejméně pět porcí zeleniny nebo ovoce.“ nebo „Pro vaše zdraví praktikujte tělesnou aktivitu nejméně dvakrát týdně.“ či „Pro zdravější život omezte mlsání mezi jednotlivými jídly.“ Z rádia se neustále ozývá mantra: „Vyvarujte se příliš sladkých, sladkých nebo tučných potravin.“ Nejdřív mi to přišlo jako rozumná starost o zdraví občanů, po dvou měsících máte ale chuť zahájit rebelii. Navíc pokud máte spolubydlící militantní vegetariánku, každé jídlo se tak stává vyjádřením vašeho boje proti „diktatuře pěstitelů ředkviček a hrušek“ a bojem za vaše masožravá práva. Uděláte si tak ten děsně mastný slaný závin, ve kterém je ta děsně dobrá šunka z těch ubohých prasátek, která jistě strašně trpěla, ale vem to čert. U snídaně se nenecháte vmanipulovat do ovesných vloček, ale sáhnete po sladkých jablkových taštičkách, co jablka viděly jen z dálky. A klidně mezi jídly mlsáte a považujete to za svoje svaté právo a u postele vám neustále dělá společnost pytlík karamel. Když máte spolubydlící plné zuby, začnete básnit o tom úžasném carpacciu, kterým jste se s kamarádkou v Praze pravidelně cpaly (zdravím Evu). (Ona se vám za to v zápětí „pomstí“ obrovskou mísou těch nejodpornějších mořských potvor uprostřed vaší kuchyně. Ryby a korýši zřejmě trpět můžou.) A abyste to tomu ministerstvu zdravotnictví pořádně natřeli, vedle různých zdraví prospěšných čajů a relaxačních vonných tyčinek (spolubydlící je evidentně na jejich straně, ale já nepolevím) obřadně vystavíte láhev ginu a přihodíte něco poznámek o té úžasné vodnici, co se vám teď nevyužitá válí v pražském obýváku. Za fyzickou aktivitu pak považujete návrat z večírku domů, když vám ujel poslední autobus.(Ano, tu praktikujete nejméně dvakrát týdně.)
Mám proti sobě silného protivníka, mimo ministerstvo i celou francouzskou společnost, která podle všeho pravidla dodržuje a také abyste někoho s nadváhou pohledali. Já mám ale silnou vůli a tajnou zbraň – všehoschopnou a všežravou Leonu. Díky, Leo, za tvoji podporu v mém každodenním boji. Díky, že mi dodáváš energii v dobách, kdy už, už sahám po salátu. Díky za tvoji neustálou odhodlanost k pořádání dalších sabotážních akcí. Díky, že jsi na mé straně. Společně to dokážeme!

Les grévistes

Taky máte tak rádi podzim? Časně zrána se v ulicích válí mlha a o něco později ji sluníčko rozpustí a potutelně vás píchá do očí. Musíte ze skříně vytáhnout šálu a začít uvažovat o dobrodružné výpravě za druhou rukavicí. Na trhu se ještě pořád prodávají květiny a v obchodech už vánoční výzdoba. V zahradách se vznáší vůně sladká vůně jablek a lehký závan hořícího listí. Lidé vysedávající na zahrádkách restaurací si hřejí ruce o hrníčky se svařeným vínem. V parku můžete sbírat jedlé kaštany a pak si je večer po dlouhé procházce upéct v troubě a popíjet k nim cidre. Brzy se smráká a můžete si tak beztrestně zalézt do postele s knížkou a obrovským hrnkem čaje. Stromy se barví do žluta a ty odvážnější do červena. Vzduch vás studí do tváří a Francouzi začínají stávkovat.
Stávkují železničáři, stávkují soudci, stávkují rybáři a stávkují studenti. A když se do toho dají studenti, je to v Rennes, které je domovem pro šedesát tisíc z nich, znát. Francouzští studenti jsou kapitola sama pro sebe. Velká část z nich je velmi, velmi levičácká. Což vám už po jistém seznámením s francouzskou historií, politikou a stylem života, nepřijde tak zvláštní a musíte se holt smířit s tím, že každá debata točící se kolem jakéhokoli tématu nakonec stočí k principům rovnosti. „Liberální“ se v ústech idealistických studentů mění v symbol pravého pekla a slovo „privatizace“ snad ani radši na ulici nevyslovujte nahlas. Ne, že by všichni byli tak politicky vyhranění, ti umírněnější bývají často, jak už to tak bývá, přehlušeni tou radikálnější skupinou. Stejně je tomu i tak v případě již schválené reformy, která upravuje míru autonomie vysokých škol. Hlavní administrativní orgán vysokých škol má být zeštíhlen a princip jmenování zástupců do tohoto orgánu změněn. Podle oficiálních stránek reformy, by tak mělo dojít ke zvýšení reakceschopnosti a efektivity jednotlivých univerzit, neboť by si za své záležitosti odpovídaly samy a dohled státu by se zmenšil. Pro naše trockisty (až tak je vidí naše paní domácí) je ale dohled státu něco jako oko v hlavě, kterého se nehodlají vzdát. A tak se minulý týden protestovalo. Tři tisíce studentů (podle organizátorů, podle policie jich bylo kolem půl druhého tisíce) se vydalo z jedné zdejší univerzity Rennes 2 přes celé město na nádraží, které obsadili a prakticky paralyzovali. Cestou se snažili doslova obsadit naše milé Sciences-Po, které se ale nedalo lacino a uzavřelo své hlavní vchody. Když jste se chtěli dostat na přednášku, museli jste předložit tu správnou kartičku studenta. Žádný „revolucionář“ tak na Sciences-Po nepronikl. Rennes 2 se nespokojila jen s protestním pochodem, ale celá se rovnou zablokovala. Ti, co s protesty nesouhlasí (a je jich hodně) prostě mají smůlu. Co na tom, že se neučí. Hlavně, že se protestuje.
Příští týden mají v plánu stávkovat hlavní dodavatel elektřiny, takže se máme zřejmě na co těšit. Paní domácí nás již vybavila svíčkami, ale něco vám řeknu – být Francouzkou, měla bych už toho vydírání po krk. I když, třeba bych malovala transparenty…

středa, 7. listopadu 2007

Foto-oto

Aleluja, přátelé! Veronika se konečně odhodlala nahrát fotky na web. (Děkuji svému IT poradci.) Veronika ale byla líná nahrávat úplně všechny fotky a proto se můžete pokochat zatím jen fotkami z výletů. Veronika se konečně taky dokope k nějaké pořádnému příspěvku na blog. Veronika o sobě přestane mluvit ve třetí o sobě.

pondělí, 5. listopadu 2007

Saint Malo

Saint Malo je nejnavštěvovanější turistický cíl v Bretani. S Leou jsme si ho proto nemohly nechat ujít. A bylo to zklamání týdne. Město bylo celé prakticky zničeno během II. světové války a postaveno znovu. Jak moc věrně byly domy znovu postaveny jsme nezkoumaly, ale každopádně jsme od "města korzárů" čekaly něco úplně jiného. Reputaci města zachránila jen pláž s útesy, láhev cidru a záměr natočit pro některé z vás videopozdrav. O tom, že se nám to hned na poprvé nepovedlo, se můžete přesvědčit v tomto kratičkém ale hodnotném videu: http://youtube.com/watch?v=6K2Kco7nZ1Q