Narazíte na ně všude. V obchodě s vámi stojí ve frontě, chodí s vámi na přednášky, čekají s vámi na zastávce autobusu nebo si na náměstí prohlížejí stejnou výlohu. Žijí hned vedle vás. Francie je jich plná. Francie si je hýčká. Francie je zbožňuje. Francie je nenávidí. Francie je jejich domovem, je domovem…..pomatených levičáků.
Jak se vlna stávek, manifestací, blokáží a protestů rozrůstá, pomatení levičáci vylézají ze svých ulit, aby se v zápalu protestní nálady přidali k dalším pomatencům svého druhu. Jejich počet od mého příjezdu povážlivě narostl. Některé identifikujete na první pohled. Z kapes jim trčí různobarevné letáky. Šaty mají snahu vyjádřit sofistikovanou odlišnost nositele, ale ve skutečnosti spíš upozorňují na to, že nositel by ty pytlovité kalhoty měl okamžitě vyhodit nebo přinejmenším zanést do prádelny. Vlasy neupravené a v častých případech z nich trčí dred nebo chumel něčeho, co tak má vypadat. A potkáte-li dívčinu, co má na sobě sukni přes kalhoty (a koleduje si tím tak o záměnu se řezníkem), můžete si být jistí, že patří taky k nim. V očích mají popraskané žilky od neustálého zapalování světlic, čich podrážděný od dělobuchů a slzného plynu. Od častého vykřikování hesel jsou permanentně ochraptělí. Jejich postavy jsou rachitické, neboť většinu svého času tráví vsedě na demonstraci a všemožných debatách (pasivní typ) nebo naopak svalnaté , jedná-li se o takzvaný aktivní typ, který denně nachodí několik kilometrů městem s transparentem nad hlavou. Sešity mají polepené nálepkami s holubicemi míru a z ploch jejich notebooků na vás zírá „velký Che“. Jejich oblíbenou barvou je jakákoli kombinace rudé a černé a vyhledávanou kratochvílí zastavování městské hromadné dopravy.
Ty ostatní na první pohled hned tak nepoznáte. Vypadají jako obyčejní studenti. Do té doby než vám řeknou, že jeli na koncert pořádaný komunistickou stranou až do Paříže a že to byl fakt zážitek nebo než vám na večírku začnou zapáleně vysvětlovat, proč prostě musíte tu blokáž jejich univerzity podpořit. Nasucho polknete a uděláte si čárku za dalšího odhaleného pomateného levičáka. Šíří se to kolem vás jako mor. Zdá se, že jejich počet každým dnem narůstá. Existují ale prostředky, jak se jim ubránit. Přepadnou-li vás v knihovně, doporučuje se jim zuřivě mávat před nosem nejnovějším výtiskem Le Figaro. Potkáte-li jejich průvod na ulici, můžete je (máte-li dostatek odvahy) přetáhnout po zádech žerdí jejich transparentu (většinou se ho ale drží jako klíště). Ohrožují-li vás na večírku, vražte jim do ruky láhev vodky s pár želé bonbóny uvnitř se sdělením, že s nimi nebudete diskutovat, dokud ty bonbóny nevyloví - pusou. Za jakýchkoli okolností a na jakémkoli místě ale zabírá, jestliže třikrát za sebou nahlas vyslovíte zaklínadlo „Thatcher“. To je zaručeně zažene. Problém je ale v tom, že se pak na tom místě ocitnete úplně sami.
Jak se vlna stávek, manifestací, blokáží a protestů rozrůstá, pomatení levičáci vylézají ze svých ulit, aby se v zápalu protestní nálady přidali k dalším pomatencům svého druhu. Jejich počet od mého příjezdu povážlivě narostl. Některé identifikujete na první pohled. Z kapes jim trčí různobarevné letáky. Šaty mají snahu vyjádřit sofistikovanou odlišnost nositele, ale ve skutečnosti spíš upozorňují na to, že nositel by ty pytlovité kalhoty měl okamžitě vyhodit nebo přinejmenším zanést do prádelny. Vlasy neupravené a v častých případech z nich trčí dred nebo chumel něčeho, co tak má vypadat. A potkáte-li dívčinu, co má na sobě sukni přes kalhoty (a koleduje si tím tak o záměnu se řezníkem), můžete si být jistí, že patří taky k nim. V očích mají popraskané žilky od neustálého zapalování světlic, čich podrážděný od dělobuchů a slzného plynu. Od častého vykřikování hesel jsou permanentně ochraptělí. Jejich postavy jsou rachitické, neboť většinu svého času tráví vsedě na demonstraci a všemožných debatách (pasivní typ) nebo naopak svalnaté , jedná-li se o takzvaný aktivní typ, který denně nachodí několik kilometrů městem s transparentem nad hlavou. Sešity mají polepené nálepkami s holubicemi míru a z ploch jejich notebooků na vás zírá „velký Che“. Jejich oblíbenou barvou je jakákoli kombinace rudé a černé a vyhledávanou kratochvílí zastavování městské hromadné dopravy.
Ty ostatní na první pohled hned tak nepoznáte. Vypadají jako obyčejní studenti. Do té doby než vám řeknou, že jeli na koncert pořádaný komunistickou stranou až do Paříže a že to byl fakt zážitek nebo než vám na večírku začnou zapáleně vysvětlovat, proč prostě musíte tu blokáž jejich univerzity podpořit. Nasucho polknete a uděláte si čárku za dalšího odhaleného pomateného levičáka. Šíří se to kolem vás jako mor. Zdá se, že jejich počet každým dnem narůstá. Existují ale prostředky, jak se jim ubránit. Přepadnou-li vás v knihovně, doporučuje se jim zuřivě mávat před nosem nejnovějším výtiskem Le Figaro. Potkáte-li jejich průvod na ulici, můžete je (máte-li dostatek odvahy) přetáhnout po zádech žerdí jejich transparentu (většinou se ho ale drží jako klíště). Ohrožují-li vás na večírku, vražte jim do ruky láhev vodky s pár želé bonbóny uvnitř se sdělením, že s nimi nebudete diskutovat, dokud ty bonbóny nevyloví - pusou. Za jakýchkoli okolností a na jakémkoli místě ale zabírá, jestliže třikrát za sebou nahlas vyslovíte zaklínadlo „Thatcher“. To je zaručeně zažene. Problém je ale v tom, že se pak na tom místě ocitnete úplně sami.
