Překvapení?

Od zahraničního studijního pobytu čekáte, že se dozvíte něco zajímavého nejen o hostitelské zemi, ale i o domovinách ostatních zahraničních studentů. Někdy je ovšem tato výměna informací poněkud jednostranná…
Pro některé studenty zůstanete nadobro „exotem z východu“ a pro některé představujete chodící „muzeum komunismu". A Francouzi sami k vám mají nezařaditelný vztah mísící zvědavost, strach a nevědomost s mírným znuděním. Mluvíte-li s Francouzi, připravte se na slovo bodající do uší – Československo. Co na tom, že dnešní studenti si ho můžou pamatovat z doby, kdy ještě neuměli plavat a učili se jezdit na kole? Prostě jim to lépe zní, no. Dobře ale nezní otázka, zdali se u nás mluví anglicky. Posté někomu odpovíte, že ano. Tomu stoprvnímu už máte sto chutí odpovědět, že nejenže nemluvíte anglicky, ale že byl u vás právě přijat zákon nařizující uctívání zlatého prasete a pravidelné odevzdávání daně z prvorozeného syna. Pak se ale raději zarazíte, protože jeho naprosto netušící výraz v očích vám napovídá, že by tomu ten nebožák věřil. Sympatické Francouze také musíte poněkud poopravit v přesvědčení, že čeština používá k přepisu azbuku. Na otázku, jestli vaše rodina během války v Jugoslávii hodně trpěla, jen znaveně odpovíte, zdali tazatel někdy viděl atlas zblízka. Ptají-li se vás tak Francouzi, máte pro jejich nevědomost ještě jakžtakž omluvu – jsou to prostě Francouzi. Co ale zabolí jsou otázky našich přímých sousedů Němců. Moje spolubydlící, která se, podle svých slov, velmi zajímá o současnou politickou situaci ve státech rovníkové Afriky, si například až do minulého týdne myslela, že Československo bylo vynálezem samotného Stalina. Podala jsem tedy menší přednášku o rozpadu Rakouska-Uherska a stručný přehled meziválečné historie střední Evropy. Další přítelkyně pořád nemohla pochopit, proč má hovorová čeština tolik německých výrazů. Osvětlení tématu vydalo na poněkud delší přednášku o česko-německý vztazích. Pak už se to s vámi veze a od určité doby si můžete připadat jako kočovná společnost o jednom herci, který na požádání zodpoví (dobře, snaží se zodpovědět ) záludné otázky a potřicáte publiku zopakuje slovo „šmoulinka“, které jej nepřestává fascinovat.
Melancholického vrcholu dosáhlo mé turné při jednom pozdně nočním/časně ranním návratu domů. Spolubydlící si broukala Marseillaisu a po čtvrtém opakování refrénu se dožadovala hymny české. Ostýchala jsem se. Zvýšená hladina alkoholu v krvi a ticho noční ulice mě nakonec přemluvily. Krásně zněla. Sami nejlépe víte, že je nejhezčí na světě. Když jsem skončila, řekla moje spolubydlící jenom: „Ta je krásná, taková klidná.“ A byla trochu dojatá. „Hmm, to je.“, odpověděla jsem a byla jsem taky trochu dojatá. A pak jsme pokračovaly v cestě.
Toto melancholické intermezzo však nemá čtenáře odradit od přesvědčení, že cizinci toho moc o naší zemi nevědí. Jistě, slyším argumenty, ať předvedu svou škálu vědomostí například o Maďarsku, Slovinsku nebo jiné malé evropské zemi. A já na tento argument odpovídám – nežádám naprosto základní informace o „těch menších“ od metaře na ulici nebo prodavačky v obchodě, ale od studentů jedné z lepších univerzit zaměřené na mezinárodní vztahy! Chci toho moc?