La marjolaine

Úterý, 11.9. 2007, 21:00

Buffet International. Událost pořádaná pro zahraniční studenty. Prezentace národních kuchyní zahraničních hostů. Prokletí pro mnohé z nich. Včetně mě.

Začali jsme tedy s českým spolužákem přemýšlet o vhodném pokrmu, který by reprezentoval českou kuchyni. Bylo mi jasné, že břemeno vlastní výroby zůstane na mě. Co dělá českou kuchyni typickou? Knedlíky? Nemůžete je přeci podávat samotné a na svíčkovou nebo vepřo knedlo zelo pro více jak padesát lidí jsem si netroufla. „Bramborový salát!“, napadlo nás. Jak chcete reprezentovat českou kuchyni salátem, který původem pochází z Ruska? Ten můj sice patří k vyhlášeným, ale zavrhla jsem ho i z důvodu jeho zdlouhavé přípravy, která mi většinou zabere polovinu dne. Kapra na černo a ovar jsme také zamítli. Ani jitrnice nebo jelita nesvedu, navíc v okruhu deseti kilometrů se nenachází žádné prase ochotné obětovat svůj život na oltář chutí zahraničních studentů. Štrůdl je německý, potažmo rakouský. Bramboračku, cibulačku, kulajdu, zelňačku a polévky obecně jsme vyřadili ze soutěže okamžitě, neboť jídla se budou servírovat venku a není možnost je ohřát. Až mi z naší, nebo lépe řečeno mé neschopnosti vymyslet něco jednoduchého, dobrého a českého bylo stydno. Zachránila mě až konzultace s ženskou polovinou naší rodiny. A myslím si, že bramboráky alias cmunda není vůbec špatný nápad. Neměla jsem však svůj triumf oznamovat své německé spolužačce, které považuje za normální jídla o pěti chodech a u večeře u sebe doma se mi několikrát omlouvala, že bohužel nestihla koupit sýr, aby jím završila již tak opulentní hostinu. Nad jejím německým menu o třech chodech se mi protočily panenky. Ženská ješitnost mi však nedá a nemůžu zahanbit celou Českou republiku ubohými bramborovými plackami. „Aspoň dezert, aspoň dezert…“, znělo mi hlavou a zoufale jsem se snažila najít něco, co bych svedla. Buchty jsou sice ryze české, ve své kuchyni však nemám pekáč a kupovat ho kvůli jedné večeři odmítám. Nakonec mne napadly koláče. Krásné české voňavé koláče. S povidly (ty se tady naštěstí koupit dají), tvarohem (ten taky) nebo marmeládou (té je tady spousta). Začaly se mi sbíhat sliny a nenechala jsem se zastrašit tím, že těsto bude kynout, kynout, až určitě vykyne moc nebo naopak vůbec ne. S odhodlaností jsem se vrhla na nákup potřebných ingrediencí. Brambory mají všude, vajíčka, mléko, tvaroh, cukr a česnek taky. Kmín my také nedělal problémy a droždí jsem s pomocí slovníku a luštění nápisů na krabičkách taky našla, po majoránce se však slehla zem. „Bez majoránky přeci nemůžu dělat bramboráky.“, řekla jsem si a v hlavě se mi začaly promítat katastrofické scénáře, ve kterých všichni obdivují kuchařský um německých, brazilských, korejských a britských studentů a o ty mastné bramborové placky bez chuti těch z východní Evropy nikdo nebude stát. Držte mi proto palce, protože na téhle voňavé kytičce teď závisí celá pověst České republiky!

Středa, 12.9. 2007, 22:18, po šesti hodinách strávených v kuchyni (a to dobrovolně)

„Majoránka není.“, „Došla v celé Francii a příští dodávku čekáme za týden.“, „Teď jsme prodali poslední balíček.“, tyhle a další podobné odpovědi bych byla bývala slýchala, kdyby velký francouzský národ alespoň tušil, co je to majoránka. Francouzština sice pro ní slovo má – „la marjolaine“, podezřívám ale autora slovníku, že si ho vymyslel sám. Prostě jsem ji nenašla. A to jsem doslova prolezla celé město a vymetla všechny regály s kořením. Výsledek je „nula“, ani gram nebo menší než malé množství majoránky. Bramboráky ale budou, protože jsem na ně po tom všem utrpení dostala strašnou chuť. I bez majoránky. Česnekem se to spraví. Česnek je ostatně zdravý a jeho konzumace ve větším množství mně ani ostatním studentům jistě neuškodí.

Dezert jsem připravovala dnes. Nebudu se dlouze rozepisovat o tom, co všechno jsem s těstem musela udělat, kam všude zateklo, po kolika hodinách začalo konečně kynout nebo kolikrát jsem se spálila o rozžhavený plech. To, co z toho nakonec vzešlo připomíná koláče ze vzdálenosti pěti metrů a se sundanými brýlemi. Mé spolubydlící a její návštěvě ten výtvor ale velmi chutnal a vzhledem k tomu, že nikdo koláče nikdy předtím neviděl, nebude to snad taková ostuda.

Ty zatropené bramboráky mě teprve čekají. Těšte se proto na další napínavý příběh z mé kuchyně.