Les grévistes

Taky máte tak rádi podzim? Časně zrána se v ulicích válí mlha a o něco později ji sluníčko rozpustí a potutelně vás píchá do očí. Musíte ze skříně vytáhnout šálu a začít uvažovat o dobrodružné výpravě za druhou rukavicí. Na trhu se ještě pořád prodávají květiny a v obchodech už vánoční výzdoba. V zahradách se vznáší vůně sladká vůně jablek a lehký závan hořícího listí. Lidé vysedávající na zahrádkách restaurací si hřejí ruce o hrníčky se svařeným vínem. V parku můžete sbírat jedlé kaštany a pak si je večer po dlouhé procházce upéct v troubě a popíjet k nim cidre. Brzy se smráká a můžete si tak beztrestně zalézt do postele s knížkou a obrovským hrnkem čaje. Stromy se barví do žluta a ty odvážnější do červena. Vzduch vás studí do tváří a Francouzi začínají stávkovat.
Stávkují železničáři, stávkují soudci, stávkují rybáři a stávkují studenti. A když se do toho dají studenti, je to v Rennes, které je domovem pro šedesát tisíc z nich, znát. Francouzští studenti jsou kapitola sama pro sebe. Velká část z nich je velmi, velmi levičácká. Což vám už po jistém seznámením s francouzskou historií, politikou a stylem života, nepřijde tak zvláštní a musíte se holt smířit s tím, že každá debata točící se kolem jakéhokoli tématu nakonec stočí k principům rovnosti. „Liberální“ se v ústech idealistických studentů mění v symbol pravého pekla a slovo „privatizace“ snad ani radši na ulici nevyslovujte nahlas. Ne, že by všichni byli tak politicky vyhranění, ti umírněnější bývají často, jak už to tak bývá, přehlušeni tou radikálnější skupinou. Stejně je tomu i tak v případě již schválené reformy, která upravuje míru autonomie vysokých škol. Hlavní administrativní orgán vysokých škol má být zeštíhlen a princip jmenování zástupců do tohoto orgánu změněn. Podle oficiálních stránek reformy, by tak mělo dojít ke zvýšení reakceschopnosti a efektivity jednotlivých univerzit, neboť by si za své záležitosti odpovídaly samy a dohled státu by se zmenšil. Pro naše trockisty (až tak je vidí naše paní domácí) je ale dohled státu něco jako oko v hlavě, kterého se nehodlají vzdát. A tak se minulý týden protestovalo. Tři tisíce studentů (podle organizátorů, podle policie jich bylo kolem půl druhého tisíce) se vydalo z jedné zdejší univerzity Rennes 2 přes celé město na nádraží, které obsadili a prakticky paralyzovali. Cestou se snažili doslova obsadit naše milé Sciences-Po, které se ale nedalo lacino a uzavřelo své hlavní vchody. Když jste se chtěli dostat na přednášku, museli jste předložit tu správnou kartičku studenta. Žádný „revolucionář“ tak na Sciences-Po nepronikl. Rennes 2 se nespokojila jen s protestním pochodem, ale celá se rovnou zablokovala. Ti, co s protesty nesouhlasí (a je jich hodně) prostě mají smůlu. Co na tom, že se neučí. Hlavně, že se protestuje.

Příští týden mají v plánu stávkovat hlavní dodavatel elektřiny, takže se máme zřejmě na co těšit. Paní domácí nás již vybavila svíčkami, ale něco vám řeknu – být Francouzkou, měla bych už toho vydírání po krk. I když, třeba bych malovala transparenty…

Foto-oto

Aleluja, přátelé! Veronika se konečně odhodlala nahrát fotky na web. (Děkuji svému IT poradci.) Veronika ale byla líná nahrávat úplně všechny fotky a proto se můžete pokochat zatím jen fotkami z výletů. Veronika se konečně taky dokope k nějaké pořádnému příspěvku na blog. Veronika o sobě přestane mluvit ve třetí o sobě.

Saint Malo

Saint Malo je nejnavštěvovanější turistický cíl v Bretani. S Leou jsme si ho proto nemohly nechat ujít. A bylo to zklamání týdne. Město bylo celé prakticky zničeno během II. světové války a postaveno znovu. Jak moc věrně byly domy znovu postaveny jsme nezkoumaly, ale každopádně jsme od "města korzárů" čekaly něco úplně jiného. Reputaci města zachránila jen pláž s útesy, láhev cidru a záměr natočit pro některé z vás videopozdrav. O tom, že se nám to hned na poprvé nepovedlo, se můžete přesvědčit v tomto kratičkém ale hodnotném videu: http://youtube.com/watch?v=6K2Kco7nZ1Q

Pink strikes back

Jednou to prostě přijít muselo. Musíte uznat, že ta cihlová (nebo co to bylo za barvu) byla fakt nudná. A doufám, že vysoce oceníte to, že jsem si konečně nahrála obrázek do profilu, který mi vzal asi dvě hodiny mého drahého života a nakonec z něj stejně není nic vidět. Užívejte, neony jsou teď v módě:-)

Překvapení?

Od zahraničního studijního pobytu čekáte, že se dozvíte něco zajímavého nejen o hostitelské zemi, ale i o domovinách ostatních zahraničních studentů. Někdy je ovšem tato výměna informací poněkud jednostranná…
Pro některé studenty zůstanete nadobro „exotem z východu“ a pro některé představujete chodící „muzeum komunismu". A Francouzi sami k vám mají nezařaditelný vztah mísící zvědavost, strach a nevědomost s mírným znuděním. Mluvíte-li s Francouzi, připravte se na slovo bodající do uší – Československo. Co na tom, že dnešní studenti si ho můžou pamatovat z doby, kdy ještě neuměli plavat a učili se jezdit na kole? Prostě jim to lépe zní, no. Dobře ale nezní otázka, zdali se u nás mluví anglicky. Posté někomu odpovíte, že ano. Tomu stoprvnímu už máte sto chutí odpovědět, že nejenže nemluvíte anglicky, ale že byl u vás právě přijat zákon nařizující uctívání zlatého prasete a pravidelné odevzdávání daně z prvorozeného syna. Pak se ale raději zarazíte, protože jeho naprosto netušící výraz v očích vám napovídá, že by tomu ten nebožák věřil. Sympatické Francouze také musíte poněkud poopravit v přesvědčení, že čeština používá k přepisu azbuku. Na otázku, jestli vaše rodina během války v Jugoslávii hodně trpěla, jen znaveně odpovíte, zdali tazatel někdy viděl atlas zblízka. Ptají-li se vás tak Francouzi, máte pro jejich nevědomost ještě jakžtakž omluvu – jsou to prostě Francouzi. Co ale zabolí jsou otázky našich přímých sousedů Němců. Moje spolubydlící, která se, podle svých slov, velmi zajímá o současnou politickou situaci ve státech rovníkové Afriky, si například až do minulého týdne myslela, že Československo bylo vynálezem samotného Stalina. Podala jsem tedy menší přednášku o rozpadu Rakouska-Uherska a stručný přehled meziválečné historie střední Evropy. Další přítelkyně pořád nemohla pochopit, proč má hovorová čeština tolik německých výrazů. Osvětlení tématu vydalo na poněkud delší přednášku o česko-německý vztazích. Pak už se to s vámi veze a od určité doby si můžete připadat jako kočovná společnost o jednom herci, který na požádání zodpoví (dobře, snaží se zodpovědět ) záludné otázky a potřicáte publiku zopakuje slovo „šmoulinka“, které jej nepřestává fascinovat.
Melancholického vrcholu dosáhlo mé turné při jednom pozdně nočním/časně ranním návratu domů. Spolubydlící si broukala Marseillaisu a po čtvrtém opakování refrénu se dožadovala hymny české. Ostýchala jsem se. Zvýšená hladina alkoholu v krvi a ticho noční ulice mě nakonec přemluvily. Krásně zněla. Sami nejlépe víte, že je nejhezčí na světě. Když jsem skončila, řekla moje spolubydlící jenom: „Ta je krásná, taková klidná.“ A byla trochu dojatá. „Hmm, to je.“, odpověděla jsem a byla jsem taky trochu dojatá. A pak jsme pokračovaly v cestě.
Toto melancholické intermezzo však nemá čtenáře odradit od přesvědčení, že cizinci toho moc o naší zemi nevědí. Jistě, slyším argumenty, ať předvedu svou škálu vědomostí například o Maďarsku, Slovinsku nebo jiné malé evropské zemi. A já na tento argument odpovídám – nežádám naprosto základní informace o „těch menších“ od metaře na ulici nebo prodavačky v obchodě, ale od studentů jedné z lepších univerzit zaměřené na mezinárodní vztahy! Chci toho moc?

Pabouk

Včera v noci jsem měla strašný zážitek. Sedím si takhle v posteli a píšu další příspěvek na blog, když tu se najednou vynořil na mé peřině.......OBROVSKÝ pavouk. Ale jako fakt děsně velkej. A víte, jak já je nesnášim. Chvíli jsme na sebe koukali a měřili síly. Můžete být na mě pyšní, protože jsem nezačala hystericky křičet, ale pomalu jsem se zvedla a šla pro pomoc. Když jsem spolubydlící Christině vysvětlila, že v mé posteli je pavouk, ušklíbla se a řekla, že mi ho teda z tý postele vyndá a vzala si skleničku, že ho do ní chytí. Když jsem jí upozornila, že ta sklenička je na toho pavouka malá, tak dostala trošku strach, ale probudilo se v ní hrdé prušáctví nebo já nevim co a jala se pavouka chytat. Když ho ale viděla, prušáctví bylo ta tam a pavouk utek. No to bylo ještě horší, protože jsme věděly, že tam někde je, ale nevěděly jsme kde. V rámci zachování svého duševního zdraví jsem upustila od humánních metod a šla pro lux. Pavouka jsme našly a vysály. No jo, jenže on byl fakt velkej a Christina řekla, že se mu určitě nic nestalo a že z pytlíku uteče. Byla už skoro půlnoc a venku děsně hnusně a nechtělo se mi venku zápasit s pytlíkem, ve kterým je ta příšera. Lux jsme postavily na chodbu hadicí nahoru (naivní) a šly spát. Já jsem teda celou noc měla hlavu schovanou pod peřinou a doufala, že obživlého pavouka dvoje dveře zastaví od toho, aby mě v noci sežral. Pavouk mě nesežral, ale když jsme ráno otevřely dveře do předsíně.........hadice byla na zemi. Buď teda spadla sama nebo ji ta obluda zvrhla, když se dostala ven. Pavouk v předsíni nebyl. Je víc možností, buď je mrtvej v pytlíku (ta by byla nejlepší) nebo je živej v pytlíku a čeká na mě až se na něj půjdu podívat, jestli je mrtvej a pak mě sežere nebo je živej a je schovanej u mě v pokoji a čeká až usnu a pak mě sežere nebo je v mém pokoji a čeká, až vejdu a sežere mě rovnou.Takhle vesele se tady máme. Dneska hodlám s luxem (doufám, že se z něj ta obluda nevynoří a neseřere mě) prolízt celý svůj pokoj, protože nechápu, kde se tam ta příšera mohla vzít. Okno jsme měla otevřený jen asi 10 minut. A jestli maj hnízdo pod postelí, tak mě klepne. Fuj, fuj, fuj.

Le secret du succès

V Bretani prší. V Bretani prší často. V Bretani prší často a jinak než jste zvyklí. Ono vlastně neprší, ono mží. Mží jako byste vzali spoustu rozprašovačů a běhali s nimi zběsile po městě. Je to drobný déšť. A je všude. Deštník je vám na nic, drobné perličky si dělají, co chtějí a gravitace jakoby jim nic neříkala. Námaha, se kterou jste si ráno tři čtvrtě hodiny pracně rovnaly vlasy, abyste udělaly dojem na toho úžasného Francouze ze čtvrťáku, se rázem promění v ukázku ztraceného času. Decentní make-up, který jste považovaly za dokonalý příklad přirozeného líčení, se vám na tváři promění v mazlavé blátíčko. Džíny, bez kterých nedáte ani ránu a takřka je nesundáte, se změní v navlhlý hadr. Ve vašich nejmilejších botách na podpatku, které jste považovaly za jeden ze základních pilířu vašeho šatníku, se na kluzkých kočičích hlavách jednou málem zabijete a dvakrát vyvrknete kotník. Rozhlídnete se a rázem si položíte několik neodbytných otázek. Proč těm Francouzkám drží účes a proč se jim nerozmaže make-up? Proč se jim nohavice kalhot nepromění v nacucanou hmotu a nedělá jim problém doběhnout autobus, aniž by se vyválely v blátě? A pak se rozhlídnete ještě jednou a konečně pochopíte. Francouzkám drží účes, protože si žádný nedělají. Naprostá většina má vlasy jen tak rozpuštěné, v drdolu nebo schované pod čepicí. Francouzkám nedělá problém make-up, protože žádný nenosí. Francouzky necourají nohavice po zemi, ale jednoduše si je ohrnou nahoru, když je třeba. A Francouzky prostě nenosí boty na podpatku. Francouzky tráví většinu času v Converskách nebo v nejlepším vynálezu na světě – balerínkách. A já se ptám. Jak je možné, že i když jsou nenamalované, s úpravou vlasů strávily asi dvě minuty, nohavice mají ohrnuté jakoby si neuměly koupit správnou velikost kalhot a nesvíjejí se na podpatcích, jsou to ty nejúžasněji vypadající bytosti? Mají prostě styl. Nebojí se si vzít na sebe naprostý hadr a vypadat v něm prostě skvěle, protože se cítí skvěle. Ve Francii se spotřebuje míň barev na vlasy než v České republice, protože Francouzky jsou spokojené se svou barvou vlasů. Méně si kupují dekorativní kosmetiku a raději si dopřejí pečující tělové mléko. Jsou spokojené s tím, jak vypadají a co jim příroda nadělila. A to je, podle mých představ, tajemství jejich úspěchu. Příslušníkům toho „silnějšího pohlaví“ totiž nakonec nezáleží na tom, kolik vlasů se vám tentokrát povedlo zkrotit, nakolik je váš make-up přirozený nebo na jak vysokých a zatraceně nebezpečných podpatcích se přivlníte. Oni si toho ve finále stejně nevšimnou.
P.S. Rozhodla jsem se zahodit čirou závist a něco odkoukat. Až mě potkáte v ulicích Rennes, budu mít vlasy schované pod baretem, oblečená v cigaretových kalhotech s ohrnutými nohavicemi, v balerínkách a zachumlaná v obrovském svetru až ke kolenům. Nevím, jestli se tak alespoň napůl přiblížím k nenapodobitelnému šarmu Francouzek, ale snaha se přeci cení.